A všechno bylo jinak

„Výsosti, dokonáno jest!"
„Děkuji, kapitáne, můžete jít. Chci být sám."

Život je zvláštní, dokáže si hodně zahrávat se smrtelníky. Nesmíme však litovat toho, co se stalo. My odejdeme, ale po nás zbudou příběhy. Jeden vám mohu vyprávět. Je to historie našeho rodu.

Můj prapradědeček byl chrabrý a udatný rytíř bez bázně a hany. Z jedné ze svých četných válečných výprav, které pro jistotu pořádal jen v mezích svého království, si přivezl zajatce. Byla tam prý i jedna kupecká dcerka, neboť její otec dlužil královské pokladně nemalou částku. Vybral si výkupné, ale onu slečnu jaksi zapomněl vrátit. Snad ji i miloval... Jsté je jedno, svědci tvrdili, že z jejich ložnice často slyšeli tuto dívku na prapradědečka volat : „Ty zvíře!"

Jestli byla moje praprababička tak hezká, nebo víno v královských sklepech tak dobré, se nedochovalo, jisté je ovšem i to, že jeden vyprávěč udělal z kusů rodinné historie jakýsi neumělý příběh, jenž dával k dobru na každoročních jarmarcích.

Měli tři syny a dvě dcery. Jedna dcera se provdala do nějakého hodně dalekého království a od té doby veškeré písemné zmínky její jméno přestávají uvádět.

Druhá dcera nechtěla následovat příkladu sestry a neustále trucovala. Každému nápadníkovi dávala hádanky, které nebyl sto uhodnout, a pak naléhala na otce, aby je dával popravovat. Nevadilo, že sama na styto hádanky neznala odpovědi, v rodině se to tak nějak i tušilo, avšak rapidně se zhoršující vztahy s ostatními zeměmi přiměly prapradědečka k ráznému činu. Slíbil, že svoji dceru vydá prvnímu, kdo si o ni řekne.

Ten den, kdy princeznu viděli naposledy, provázely dvě podivné náhody. První bylo to, že i přes zesílený oddíl stráže před branou, který držel v šachu několik stovek zájemců, se do paláce dostal jakýsi venkovan. Co je psáno, to je dáno, takže si princeznu odvedl neznámo kam.

Další podivnou náhodou se obsah královské pokladny snížil o slušnou částku. Za pár týdnů dorazil jistý vyslanec k podpisu obchodních, mírových a spojeneckých smluv. Od té doby veškeré písemné zmínky přestávají uvádět i její jméno. Královští poslové však začali dostávat vyšší plat.

Nejmladší ze synů-můj pradědeček, se stal nástupcem po svém otci. Co se stalo s jeho bratry, tak o tom veškeré písemné zmínky přestávají uvádět od doby jeho korunovace. Někteří pamětníci tvrdili, že se tak stalo poté, co nový král přepsal rodovou kroniku. Ale kdo se jich teď zeptá, když jsou všichni pamětníci bradou nahoru?

Pradědeček rád lovil ve svých lesích a stávalo se, že i týdny nebýval doma. Zlí jazykové tvrdily, že za to mohla o mnoho starší prababička, kterou si vzal ze státnické nerozvážnosti, když dál na radu jednoho ministra, jemuž před tím v podroušeném stavu zajel příbuzného. Jednoho dne se ale vrátil ve velmi dobré náladě a celý čas byl pozorným manželem a králem.

Za krátkou dobu se rozneslo, že v království řádí drak. Odvážní rytíři (všichni to pradědečkovi kamarádi) se vydali bránit rodnou zem. Po návratu z výpravy tlumočili dvoru, že drak je nepřemožitelný a kdesi cosi, ale že souhlasí s odchodem a pleněním jiné země. Má však jednu podmínku - žádá si tu nejkrásnější a nejspanilejší ženu v království, jinak že všechny a všechno spálí na popel. Většinou hlasů přítomných se rozhodlo, že není krásnější ženy v království než samotné královny. Když ji vezli neznámo kam, pořád se ještě cukala a pokoušela se něco říct, avšak celý dvůr zdrcený žalem popoháněl její doprovod, aby jím její přítomnost ještě víc nedrásala srdce. Drak opravdu zmizel.

Pradědeček se s kamarády dlouho vzpamatovával z této ztráty a až vystřízlivěl, znovu se oženil.

I on měl tři syny, tedy původně čtyři syny. Jeden si myslel, že je labuť a umí létat, neuměl. Je pozoruhodné, že na trůn později nastoupil zase ten nejmladší z nich. Byl totiž jediný, který pradědečkovi zůstal.

K podivnému zmizení zbylých bratrů se váže směšná historka o chytání ryb a vylovení raka, který chtěl každému mermomocí splnit jedno přání. Zkrátka prostý lid je vážně podivná sebránka! Ať už to ale bylo jakkoliv, dědeček byl jediný, kdo se vrátil z tohoto výletu živý.

Jak už je v naší rodině dobrým zvykem, o osudu těch, jež nebyli významní, se v rodové kronice nedočteme. I kdybychom uvěřili této pohádce, tak o tom, co si tehdy zřejmě dědeček přál, můžeme jen dohadovat.

Otec byl ze sedmi dětí a neměl šťastné dětství. Babička se s dědečkem moc nerozuměla a často mu nadávala do starých kozlů. Ostatní děti se pak otci a jeho sourozencům smáli a říkaliy jím kůzlátka. Však také přišel i tátův čas, kdy se smál, až posměváčkům kosti na mučidlech popraskaly. Nicméně si z dětství odnesl velké trauma a už nikdy nebyl jako ostatní vladaři.

Celé dny se prodíral lesy, aby lovil vlky a hledal, co zajímavého sežrali, olizoval všelijaké žáby a dělal jiné krále nehodné hlouposti. Vrcholem všeho bylo, jak s nějakou smradlavou botou uháněl dívky a hledal, komu padne. Není divu, že nepadla žádné. Jednou ale jakýsi šlechtic posměšně utrousil, že komu padne doopravdy, s tou by se měl panovník oženit. Když tohle slyšela jedna holčina, po botě hned skočila a jala se ji navlékati. Po chvilce úporného snažení prorazila prsty díru a jakž takž botu navlékla.

Řádky kroniky už dávno záhadně končily. Jak matka donutila otce, aby si ji vzal, není známo. Je tu sice jakási formální zmínka o svatbě, jinak nic. Možná proto, že matka po tátovi smrti nechala kroniku přepsat. Nebýt babičky, tak nevím ani to málo, co jsem vám už prozradil.

Jsem králem. Měl jsem ještě mladšího bratra, ale do jeho osudu zasáhl, byť asi nechtěně, otec. Jednoho dne za matkou přišel podivný zahalený muž a vytasil se s trapnou historkou o otci, záchraně jeho života a slibu, že za odměnu dostane to, o čem otec neví, že má doma. Matka mu sice opáčila, že když se táta nalije, tak toho namele, jenže záhadný cizinec měl otcovu pečeť a nehodlal ustoupit. Takže můj teprve narozený bratr opustil palác i své místo v historii. Díky tomu jsem mohl vyrůstat u poklidného hřejivého krbu domova a slunit se v paprscích pozornosti svého okolí coby jediný následník trůnu.

Moje manželství trvalo krátce a nebýt mé hlouposti, žádné by nebylo. No tak jsem s ní tančil! No a co? No tak má tu hvězdu na čele! Takových chodících šperkovnic tu je! No tak asi má moje dítě, takových tu taky bude! Proč si musím vzít dceru nějakého obchodníčka a přiženit tak do rodiny další ježibaby (rozumějte její macechu a nevlastní sestry)? Kdyby jen královská pokladna nebyla tak prázdná a „tchán" tak bohatý

Na začátku to nebylo špatné. Pár let se dálo těšit z hloupoučké konverzace o přebírání hrachu, hraní se s myšmi a trávit večery pohádkami o hodných kmotrách čarodějnicích. Ale Bože, jak se s ní mám povídat o zahraniční politice, když ona rozumí jen drhnutí krbu? A kdyby aspoň to dělala!

Jen se poflakuje palácem nebo krmí venku holuby. Pořád je znuděná, zabavit se nemůže. Tuhle si přitáhla nějaké zrcadlo a pořád ho otravuje s tím, kdo je na světě nejkrásnější. Když ji jeden sluha popravdě odpověděl, letěl i se zrcadlem z věže. Najednou začala pěstovat okurky věčného mládí či co, nakrájí je na kroužky, naplácá na obličej a straší velmože. Jeden čaroděj mi na tuhle obludu nabízel slevu, že prý ji sprovodí ze světa, že s takovou má zkušenosti. Když se dozvěděl, o koho jde, soucitně mi nabídl bezbolestné vysvobození. Ještě tu lahvičku mám.

Co to bylo? Jako by něco spadlo! Ne, to se mi asi zdálo.

Řekněte-je tohle nějaký život? Udělal jsem, co jsem měl. Povykovala, že se vrátí jako černý havran a bude mě strašit do konce mých dnů. Vrchní lovčí mě ubezpečil, že tohle nebude problém.

Ještě že mám synka. Jen s obavami sleduji, jak zkouší přimět koberce, aby létaly. Musím říct, aby na něho dávali větší pozor a na okna přidělali mříže. Počká to do zítřka.