Povídky

Tato povídka je o lidském muži jménem Falionor. Před dvěmi lety mu teprve bylo dvacet let a už šel do bitvy. Velmi se zajímal o zbraně a zbroje a také o veliké bitvy, i když ty nechtěl nikdy zažít, ale jedno ráno, když šel nakrmit dobytek, přišli k němu dva vojáci a dali mu povolávací rozkaz.

To už je ráno?! Napadlo mě když mi vedle ucha zazvonil budík. Ještě ne, vždyť je ještě moc brzo…….co kdybych si dneska vzala volno…..ale to nemůžu, musím opravdu vstát. Ale stejně mi v hlavě běhají představy příjemně stráveného dne doma. Jenže pak si bolestně uvědomím, že do té práce stejně musím. Ještě večer mi z kanceláře volali, že tam prý mám strašné množství pošty. Uff, nejraději bych nikam nešla, ale to bohužel opravdu nejde.

Smutek, nenávist, bolest a touha po pomstě. To je to jediné co mi tady na tom pitomém světě zbylo. A proč? Protože jsem se zamilovala do nesprávné osoby a zaplatila za to vším čím šlo, ale hlavně svým životem.

Pomalu se blížím k nějaké vesnici. Zajímalo by mě jestli jsou zvyklí na upíry, nebo ne. Je to poměrně důležité vědět. Jelikož pokud by se mě báli, hrozilo by mi nebezpečí.

„Podívejte se na ní!!!! Konečně odtud zmizí. Bacha, je to démon, ať vás nekousne. Třeba má vzteklinu, nebo tak něco. Vyžeňte jí odsud!!!!“ pokřikují na mě všichni z vesnice. Snažila jsem se si na to zvyknout, ale co je moc, to je moc a tohle už opravdu dál nejde.

Zajímavá povídka, která přesto, že je velmi krátká, obsahuje v sobě poetiku marnosti i naděje zároveň. Možná je to tak trochu úvaha, možná varování před válkou. Radujme se z každého okamžiku, protože ten další může být poslední.