NOVINKA: Citáty pro každý den do Vašeho Facebooku, Twitteru a Google Plus! Lajkujte!!
Pitevna.cz  »  Povídky  »  Hrabě
Eshop se stříbrnými přívěsky!
Ručně vyřezávané betlémy
Dřevěné zbraně
Antikvariát - knihy pro všechny!
Cactus



Reklama na stříbrné a ocelové přívěsky:

Povídka:

Hrabě

To už je ráno?! Napadlo mě když mi vedle ucha zazvonil budík. Ještě ne, vždyť je ještě moc brzo…….co kdybych si dneska vzala volno…..ale to nemůžu, musím opravdu vstát. Ale stejně mi v hlavě běhají představy příjemně stráveného dne doma. Jenže pak si bolestně uvědomím, že do té práce stejně musím. Ještě večer mi z kanceláře volali, že tam prý mám strašné množství pošty. Uff, nejraději bych nikam nešla, ale to bohužel opravdu nejde. A tak se asi po 10 minutách přemlouvání opravdu vykopávám z postele a jdu se uvést do stavu alespoň nějaké použitelnosti. Zbytek se doladí v práci. Díky bohu za to, že mám tak skvělý místo. Je dobře placené, úžasná kancelář a spousta ochotných sekretářek. No, kdo by nechtěl. To už tak bývá, když je člověk osobní asistentkou hraběte, který si Vás natolik oblíbí, že Vás i bere s sebou na bály a podobné aktivity. Já jsem sice moc ráda za tuhle práci, ale jako každý jiný zaměstnaný člověk, nadávám na vstávání v brzkých ranních hodinách. Tak, teď už i vypadám teoreticky vzato jako člověk, pomyslím si, když se podívám na svůj obličej, který jsem zatím zvládla jen umýt a nějak provizorně, ale jen opravdu lehce, nalíčit. Asi by mi pak bylo líto toho, že jsem si umyla make-up se kterým jsem se tolik dělala, až v práci podstoupím svou pravidelnou ranní sprchu. Takže myslím, že asi budu pokračovat dál. S tím vylezu ven z koupelny a pokračuji přes pokoj, kde posbírám nějaké oblečení, do kuchyně. Hodím do sebe něco malého, vezmu klíče a jdu. Když se pak podívám na hodinky, zjistím, že jdu dokonce i celkem včas. Přijdu sice jen tak tak, ale pořád to nebude úplně pozdě. To je hlavní.

Přesně jak jsem si myslela.. Chvilku potom co jsem dorazila, mi moje kamarádka co sedí v recepci, zavolala, že dorazil hrabě a jde nahoru. Ještě že jí mám. Každé ráno mi takhle zavolá, aby mě upozornila a já jsem jí za to moc vděčná. Nebýt jí, asi by mě tady našel jak spokojeně usínám na stole. Takhle to alespoň stihnu nějak zamaskovat a zapnu počítač, aby to vypadalo, že jsem vzhůru. Sice s největší pravděpodobností připomínám tak trochu zombie, ale to je nepodstatná informace. Chvilku na to se otevřely dveře a přišel šéf.

„Svěží jako vždy. Jak Vy to děláte?“ prohodím s úsměvem stejnou větu jako každé ráno.

„Jednoduše. Stíhám ranní sprchu ještě doma. A jen tak mimochodem, víš, že se ti už pěkně dlouhou dobu snažím vtlouct do hlavy, abys mi nevykala?“ usměvavý jako vždy. Opravdu je to úžasný člověk. Bez kompromisně šéf k nezaplacení.

„Rozkaz, kapitáne…….a bude náš kapitán něco chtít, než se pokusím ze sebe dostat něco jako vzhled normálního, žijícího člověka?“ Tak co, rozesměje ho to i dneska? Když jsem to zkoušela minulý týden, tak to fungovalo. A taky že stále funguje. Na tváři se mu objeví další z jeho zářivých úsměvů, které okouzlí snad každou ženu, jen na mě tak nějak moc neúčinkují. Možná je to tím, že ho prostě beru jen jako zaměstnavatele, možná tak nanejvýš kamaráda, ale víc nic.

„Zatím ne, ale později budu určitě chtít kávu. A jen tak mimochodem, jestliže já jsem kapitán, tak kde je má loď?“ tomu říkám věčný úsměv. Lehce ospale mu ho oplatím, spolu s pokrčením rameny na znamení, že netuším kam se jen mohla podít. Poté zamířím s malým batůžkem plným oblečení, směrem ke koupelně.

Když se konečně asi tak po hodině dostanu ven, vypadá to se mnou úplně jinak. Dokonce jsem se i celkem probudila. Teď už mám opět zpět svou, jak všichni říkají, pověstnou energickou náladu. Kávovar, který jsem pustila ještě před návštěvou koupelny, se už stačil mezitím překapat teď byla káva cítit naprosto všude. Nalila jsem jí do hrnku a vyrazila k obrovským dveřím na druhé straně kanceláře. Opatrně jsem na ně ťukla a když se ozvalo neurčité hmmmmm, jsem je pomalu pootevřela a nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Cože?! To nechápu, vždyť mi odpovídal……najednou mě někdo klepne do ramene.

„Koukám, že se tady někdo už probudil….“ Ozve se mi kousek od hlavy. Sakra jak já nesnáším když mi tohle dělá. Tak je vyšší no, to mi nemusí pořád připomínat.“…..copak se medvídci začali budit dřív? Tak pojď. Nestůj tady tak ve dveřích.“ Jak jinak že? Legrace nade vše. Ještě že mam alespoň celkem průměrný smysl pro humor, abych si to nebrala osobně.

„Tady je ta káva.“ Řeknu a vlezu dovnitř s tím, že mu hned strčím šálek s nádherně vonící kávou strčím pod nos.

„Aaaaaa, tady někdo ví jak mě potěšit. A úspěšně toho využívá, že? Nevíš čistě náhodou kdo by to jen mohl být?“ Ještě aby ne, pomyslím si.

„A copak bys chtěl? Jsem přeci zlý a podlý tvor ženského pohlaví, který je ještě ke všemu strašně zákeřný……..nebo jsi snad už zapomněl?“ a hodím po něm zvědavý pohled s očekáváním dalšího vtipu, z jeho strany.

„No…..ani ne, jen musím přiznat, že jsem si ráno myslel, že tady místo tebe sedí nějaké spící medvídě. Ale když se tak teď na tebe koukám, nezbývá mi než uznat, že ti to dneska moc sluší. Mám dnes něco na programu?“ tak a teď je z něj zase ten starý dobrý šéf, s jeho věcným tónem hlasu.

„Myslím, že nic extra důležitého, ale ještě se pro jistotu podívám. Ale jsem si naprosto jistá, že ta spousta pošty co mi leží na stole, jsou z většiny pozvánky na plesy, večírky a podobně. Mám nějaký vybrat? Nebo je sem mám donést všechny a projdete si to sám?“ Zase práce. Ach jo. No nic jde se na to.

„Mmmm, vezmi to sem a projdeme to společně. Alespoň to bude rychleji hotové. A uvidíme co se tam najde. No a když tam bude něco zajímavého, tak se mi určitě povede přemluvit tě, abys šla se mnou. Nějak zvlášť se mi nechce být mezi těmi snoby, co nemají ani náznak smyslu pro humor, sám. Prooooosííííííím……“ dořekne a upře na mě takový ten klasický, psí pohled.

„Ještě uvidím. Podle toho, na co by se šlo. Platí?“ „Určitě. Tak sem přines tu hromadu zbytečností a uvidíme co se v tom dá najít.“

Asi tak po hodině debatování nad pozvánkami, konečně jednu vytáhl s komentářem:

„Tak tohle vypadá zajímavě. Na to bych i celkem šel. Co ty na to? Přežila bys to?“ a podává mi béžovou pozvánku s tmavými okraji. Rychle si jí pročtu…..no, nevypadá to tak špatně. Maškarní ples na zámku hraběnky Charlott de Bellay. Vypadá to i celkem snesitelně.

„Asi ano, tam bych mohla jít. Nemuselo by to být tak špatné. A alespoň tam snad nikdo nebude mít narážky na můj poněkud světlejší odstín pleti, jako minule. Tak…..jaký je tedy ortel na dnešní večer?“

„Jde se na maškarní. Už se těším. Stavím se pro tebe……no….začátek je na devátou….tak co třeba kolem osmé?“

„Nejsem proti. V tom případě, bych ale doporučila netrčet tady moc dlouho, aby bylo dost času na přípravy.“ S tím se zvednu, spiklenecky na něj mrknu a začnu sbírat zbylé pozvánky.

„Je mi to jasné. Až budeš potřebovat, tak jdi. Ale ať to potom stojí za to. Už teď se moc těším……“ zaujatě na mě zírá a já v tom pohledu nacházím i něco jiného, podivného. Nedokážu to sice nijak přesně specifikovat, ale musím se přiznat, že to vypadalo naprosto skvěle.

Zbytek dne se už jen tak neutrálně táhl. Byl to jen další nudný den v práci. Nestalo se ani nic zajímavého, přišlo jen pár návštěv, proběhlo pár telefonátů lidí, co úplně nutně chtěli mluvit s hrabětem, ale jinak nic. Když byly asi tak čtyři hodiny, jsem zjistila, že už je opravdu nejvyšší čas jít domů, abych vše stihla. Pootevřela jsem dveře jeho kanceláře a svým klasickým zlozvykem nakoukla dovnitř. Zrovna seděl za stolem a něco psal. Vypadal úžasně, když tam tak zamyšleně seděl. Dost, dost, dost, je to šéf, nech toho! Okřikla jsem se v duchu.

„Copak? Pozoruješ mě?“ vytrhl mě jeho hluboký hlas z přemýšlení.

„Ne, ne. Jen jsem se trošku zamyslela……A málem bych zapomněla, můžu už tedy jít?“ ty jo, ten mě zase jednou vyděsil.Ani nevím proč, ale mam z něj husí kůži po celém těle.

„Jistěže můžeš. Uvidíme se tedy večer v osm. Moc se těším.“ S úsměvem na mě mrkne a pokračuje dál v práci.

No, to byl zase jednou den. Nuda nade vše, bych tak podotkla. Ale konečně už jedu domů. Jenže on je večer vlastně ten ples…..tak to zase až tak moc volného času nemám. No co, alespoň nebudu trčet doma.

Samozřejmě, že příprava mi zabrala neuvěřitelné dvě hodiny. A to jsem si myslela, že to ani není v lidských silách, toho dosáhnout. Omyl, je. Ale když už jsem konečně byla hotová, musela jsem uznat, že jsem naprosto spokojená s výsledkem. Vzala jsem si na sebe své milované šaty, pro vzácné příležitosti. Myslím, že jsou naprosto úžasné. Skládaly se z široké, bílé sukně, která měla černé spodničky a k tomu černý korzet. Přes ten byl ještě přidělaný jakýsi přehoz, který byl připnutý k jeho hornímu okraji. Ten byl z černé, poloprůhledné látky, s jemně vyšitými, malinkými růžičkami. Celý pak splýval těsně po korzetu a pokračoval na sukni, kde se v přední části rozpojoval. Líčení jsem zvolila také do tmavých barev, ale jen zlehka, čímž vynikla bělost mé kůže. Doplnila jsem to černými, sametovými rukavičkami nad lokty a černým korálkovým náhrdelníkem, začínajícím ozdobným páskem na hrdle a doplněným šňůrkami korálků, spadajících mi na hruď. Tmavě hnědé, dlouhé vlasy jsem stáhla do složitého drdolu a nechala si vyklouznout jeden pramínek, který mi ve spirálkách spadal vedle obličeje. A jako třešničku na dortu, jsem si vzala svou masku. Měla klasický tvar, zakrývající horní půlku obličeje. Celá byla potažená černým saténem, s ozdobnými pery uprostřed a zakončená postříbřeným, ozdobným držátkem.

Bylo přesně osm večer, když se ozval zvonek ode dveří. Přesný jako vždy, pomyslela jsem si, když jsem šla dolů do haly, kam byl otevřený přístup. V momentě kdy jsem scházela schody, jsem si připadal přesně jako v těch romantických filmech, kdy dívka jde dolů a její milý doprovod na ni obdivně zírá. S tím klasickým, zamyšleným výrazem ve tváři.

„No, nezbývá mi než na tebe obdivně vzhlížet. Domnívám se, že dnes budeš královnou plesu.“

„V tom případě ty budeš mým králem.“ Řeknu, když dojdu dolů a udělám příkladné pukrle, ve kterém zůstanu, spolu s podřízeně skloněnou hlavou. On ujde těch pár kroků ke mně a naznačí mi abych se opět normálně postavila.

„Já nikdy nemohu být tvým králem, jelikož ty jsi má paní.“ Dodá s tajemným úsměvem a elegantně mi políbí ruku.

„Opět galantní. Kam ty na to chodíš? Jinak támhle je ten rukopis, který jsi chtěl. Ale prosím tě, ber to se shovívavostí, nejsem žádný velký spisovatel. Je to spíš něco jako hmotná forma jednoho mého nápadu……“doluji ze sebe s menšími obtížemi, které jsou bohužel asi i očividné.

„Neboj. Dám si pozor. A navíc, nemůže to snad být tak moc špatné, ne?“ přátelsky mě obejme kolem ramen, aby mě uklidnil. Pak už vezme ze stolku rukopis a jdeme před dům.

Když vyjdu ven, zůstanu jen nevěřícně stát, zírajíc na ten krásný kočár co na nás čeká. Je celý tmavý a před ním stojí čtyřspřeží nádherných, černých, fríských koní.

„Tak do toho.“ Ozve se za mnou vesele a já vykročím ven. Kočí před námi otevře dvířka, spustí schůdky a pomůže mi na první z nich. Pak nastoupí i Samuel (šéf). Ani nevím proč jsem mu nikdy neříkala jménem, dokonce i když jsem o něm přemýšlela, tak to byl vždy prostě jen šéf nebo hrabě. Ani to nemůže být tím, že by neměl nějak moc hezké jméno, spíš naopak. Ale nevím, nějak jsem ho nikdy nebrala jako někoho normálnějšího, komu se říká jménem……….nechápu to………

Cestou jsem si konečně začala prohlížet, jak že to vlastně vypadá. Měl na sobě tmavý oblek, s podivnými stříbrnými doplňky, jako třeba spony upínající mu u krku plášť s temně rudou podšívkou. Dnes vypadal opravdu úchvatně, z nějakého důvodu jsem z něj pociťovala zvláštní směsicí pocitů. A když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem si nevšimla jeho zvláštní barvy očí. Byly takové ocelově šedé, ale občas jsem měla pocit, jako by měly trošku nádech do modra.

„Víš že máš opravdu zvláštní oči? Nikdy jsem si toho nevšimla, ale jsou vážně úžasné.“ Pokusím se prolomit ticho, které mezi námi panovalo.

„Děkuji a víš, že nejsi první, kdo mi to říká?“

„To je klidně možné, myslím, že jsou beze sporu jedinečný.“

Poté už cesta probíhala celkem v tichosti, protože jsme se oba věnovali svým vlastním myšlenkám. Dorazili jsem asi tak po hodině cesty. Přesněji jsem si to nedokázala odvodit, jelikož jsem z nějakého důvodu úplně ztratila pojem o čase, který většinou mívám celkem dobrý. Ale přeci jen jsme nakonec dorazili. Samozřejmě, že náš příjezd upoutal hodně pozornosti. A proč by také ne. Přijeli jsme přeci jenom kočárem.

Samuel vystoupil jako první a galantně mi pomohl po schůdkách. Povedlo se mi to i bez nějakého většího problému. A tak jsem přijala nabídnuté rámě a vyrazili jsme do zámku.

Ještě než jsme vstoupili, povedlo se hraběnčinu majordomovi trošku ztišit upovídanou společnost, aby nás ohlásil. Ozvalo se hlasité: „Dámy a pánové, hrabě Samuel André de Rothschild s doprovodem.“ Poté jsme mohli konečně vstoupit. Hned na to se v sále rozhostilo naprosté ticho, vyvolané ohromnou zvědavostí všech přítomných. Ale i to bylo po chvíli přerušeno nadšenými hovory. Jen jsem měla tak trochu pocit jako bych byla nějaké nové zvíře v zoo. Tak snad to nějak vydržím, ale jinak to vypadá na hezký ples, nebýt té přehnané pozornosti. Dokonce se tady dalo i tančit! To jsem moc nečekala, na těchto akcích se většinou jednalo pouze o to, někde stát, povídat si a vypadat hezky. Ale tanec? To je opravdu příjemná změna. Jen se mi zrovna dnes nijak zvlášť nechce tančit. Sice umím tak nějak průměrně tančit, ale není to nic extra. Spíš taková ta klasická verze po základních tanečních. Teď mi nezbývalo než doufat, že se mi povede někde se schovat, aby náhodou někoho nenapadlo zvát mě k tanci……Bohužel marná snaha.Hned jak jsem se začala trošku vzdalovat a mít pocit, že mi to snad i vyjde, se přede mnou objevil Samuel, s tím svým věčným úsměvem.

„Ne, ani na to nemysli!“ vyjeknu hned, aniž bych trošku přemýšlela nad tím, že by asi bylo nejdřív lepší zjistit co vlastně chce nebo alespoň to říct trošku jiným způsobem.

„Copak? Neříkej, že bys mě snad odmítla? To bych si mohl brát osobně….“stále se usmívá a už směrem ke mně natahuje ruku, v gestu žádosti o tanec. Proč? Opravdu se mi nechce tancovat. A navíc, když s ním půjdu, tak budou mít všechny drbny v okolí a že jich tu není málo, hodně podkladů pro své rozhovory s každým koho zrovna odchytí.

„Vážně musím?“snažím se z toho jakkoliv vyprostit. Dokonce jsem i zašla tak daleko, že jsem ze sebe vyloudila i nějaký ten smutný, štěněčí výraz a to je nedělám moc často. Po pravdě řečeno, je nedělám skoro nikdy.

„Ano, musíš. A teď už pojď. Za chvilku skončí tento tanec a já bych rád stihnul hned ten další……neboj nějak to zvládneme.“ S tím mě chytne za ruku a vede do středu sálu, kde je vyhrazený prostor pro tančící páry.

„Ale……co když mi to nepůjde? Už je to snad věčnost co jsem naposledy tančila. Já opravdu nevím, vážně je to nutné?“ poslední zoufalý pokus, říkám si pro sebe.

„Neboj, nějak se to zvládne. Já tančit umím dobře, tak tě povedu. To půjde“ dořekne zrovna ve chvíli, kdy vstoupíme do volného prostoru.

Samuel suverénně dojde k hudebníkům a něco jim tam chvilku povídá. Trošku se děsím, co z toho vyleze, ale to už se ke mně vrátil a odvedl přímo do středu sálu. Chvilinku před tím než začala hrát hudba, jen tak ležérně prohodil:

„Waltz, nádherný tanec. Nemyslíš?“

Jen jsem na něj pohlédla bolestným s bolestným výrazem ve tváři, jelikož víc jsem toho nestihla. Začala hrát hudba a my udělali první krok. Ani nevím jak, ale pocítila jsem náhlou jistotu toho, co mám dělat. Ale stejně jsem pořád měla ze Samuela husí kůži, přesně jako dnes v kanceláři. Z nějakého důvodu tak na mě dnes působil. Myslím, že jsme museli vypadat naprosto úchvatně, jak jsme tam v podstatě jen plynule proplouvali po parketu.

A pak přišel hřeb celého tance, taková třešnička na dortu. Klouzavá póza na úplném konci. Jen jsem se zaklonila a pak už mi nezbylo než mu důvěřovat. Opřela jsem se mu o ruku a on mě začal pomalu spouštět níž. Dokonce se ke mně u naklonil a myslím si, že nebýt toho, že skončila hudba, tak mě i políbil. Ale to mu bohužel nevyšlo……bohužel?!?!?! Ježiš nad čím to tady uvažuji?!?!? Je to můj nadřízený…a navíc hrabě!!!!

To by nešlo…nikdy by nám to spolu neklapalo. Co si to tady namlouvám, jak by o mně vůbec mohl mít zájem? No nic, pokusím se na to teď nemyslet.

Když tanec definitivně skončil, udělala jsem Samuelovi vzorné pukrle, poděkovala za krásný tanec a se zapojením veškerých zbylých nervů, jsem vyrazila pokud možno klidným krokem, pryč. Snažila jsem se směřovat k balkonu a i mi to celkem šlo. Jen jsem měla co dělat, abych se tam nerozběhla.

Konečně, pomyslela jsem si, když jsem tam konečně dorazila. Je sice poněkud chladněji, než by bylo příjemné, ale to se dá nějak vydržet. Jen si začnu mnout paže a hlavně pak u ramen, kde je mi opravdu i zima. Ale ani zima, by mě teď nedonutila se tam vrátit. Rozhodně ne potom tanci.

„Ještě chvíli zůstanu tady.“ Řeknu si pro sebe potichu. Je to spíš něco jako konstatování, ale i tak mě to povzbudí. Ta představa ještě chvíli zůstat tady, v tom božském klidu, je překrásná….jen ta zima to trošku kazí.

„A můžu tady tu chvilku zůstat s tebou?“ ozve se za mnou dobře známý hlas Samuela. Zůstanu dál hledět směrem do zahrady, čímž zůstávám stát k němu zády a lehce vyděšeným hlasem mu odpovím:

„Jistě. Víš, že jsi mě zase vyděsil? Jestli to uděláš ještě jednou, tak mě z tebe určitě raní mrtvice.“ Málem jsem vyletěla z kůže, když tak najednou, nečekaně promluvil a prolomil tak hrobové ticho, které zde panovalo. Ale pokusila jsem se zůstat v klidu.

„Tak v tom případě už to opravdu musím přestat dělat. To bych opravdu nechtěl, aby se ti něco stalo….“ Řekne tiše a stoupne si za mě. Jemně mi položí ruce na ramena a hned vyhrkne:

„Bože, vždyť ti musí být strašná zima! Jsi úplně ledová!

„Hmmmmm, ani ne. Dá se to vydržet….“jen tiše zamumlám. Proč jen z něj mám zase ten divný pocit? Když v tom, najednou mi přes ramena přehodí okraje pláště, přitiskne se mi k zádům a obejme mě kolem ramen. Okamžitě ucítím báječnou vlnu tepla, která se z něj šíří. Nevím jak to vysvětlit, ale cítím se tak nějak…..uvolněně. A působí to i na mé chování. Pohodlně jsem si o něj opřela hlavu a spokojeně zavřela oči. Cítila jsem jak mi klidně dýchá do vlasů a má v nich lehce zabořený obličej.

Úplně jsem ztratila pojem o čase, vůbec nevím jak dlouho jsme tam tak stáli, ale najednou jsem si to bolestně uvědomila. Dala jsem si dohromady jak to asi tak musí teď vypadat a najednou mi to přišlo nějaké…….divné……….A tak jsem hned vyjekla:

„Promiň, moc se omlouvám, ale jsem jen trochu ospalá a tak moc nevím co vlastně dělám. Opravdu se moc omlouvám…….“ Doluji ze sebe s obrovskými obtížemi a v hlase se mi už objevuje i naprosté zoufalství ze strachu, že jsem udělala strašnou chybu. Už jsem od něj o kousek poodstoupila.

„Nemáš se vůbec za co omlouvat. Mě to ani trochu nevadilo….možná už bychom mohli jít. Chceš?“

„Děkuji, asi by to bylo nejlepší. Nějak jsem to neodhadla moc dobře s tou únavou……“ ani mě nenechá domluvit a hned mě chytne za ruku se slovy:

„Nic si z toho nedělej. Taky jsem si toho mohl všimnout dřív a nějak zareagovat.“ Pak mě vezme za ruku a vede mě pryč z balkonu. Docela jsem to i ocenila. Opravdu už se mi tady nechtělo moc zůstávat. A kdybych se na to podívala trošku přesněji, tak s tou únavou to nebyla až tak úplně pouhá výmluva. Jen to nebylo až tak úplně akutní.

Vyrazili jsme tedy přes sál, kterým jsme museli bohužel projít. Cestou jsme se ještě museli rozloučit s hraběnkou a pak už byla cesta pryč odtud volná. Ale jen co jsme vyšli ven a měli jsme ještě sejít dlouhé schodiště se mi z nějakého důvodu zamotala hlava. Ve strachu z pádu mi nezbylo nic jiného než se chytit Samuela. Ten se okamžitě zastavil, pevně mě chytil a s ustaraným pohledem se na mě podíval. Hned jak si všiml toho, že projevuji snahy o to pokračovat v chůzi, razantně prohlásil:

„Počkej, počkej. Jsi v pořádku? Děje se něco? Děsíš mě, víš to?“

„Ne, nic, nic. Už je to v pořádku. To dojdu neboj.“ Řeknu a snažím se aby to znělo rozhodně, ale bohužel mě zradí hlas, na kterém okamžitě poznal, že to není úplně tak, jak se ho snažím přesvědčit.

„Ne, ne. Máš smůlu to ti nevěřím. No a teď ti nezbývá než se chvilinku podřídit a nebránit se. Nelekej se prosím a hlavně se neboj.“ A s tím mě vezme do náruče a odnese až ke kočáru, do kterého mi taky pomůže jak jen to jde.

„Už je to lepší?“ ptá se ustaraně když se rozjedeme.

„Ano, teď už ano. Moc se za to omlouvám, ale vůbec nevím co se stalo. Vůbec jsem to nečekala.“

„To nic, nic si z toho nedělej. To spíš já bych se měl omlouvat. Měl jsem poznat dřív, že něco není v pořádku…..“ ani ho nenechám domluvit a řeknu:

„Myslím, že bychom se tím neměli moc zabývat. Prostě se mi jen zamotala hlava, toť vše. Asi jsem jen byla trochu unavená nebo co.“ Dořeknu tiše a pohledem sklouznu k rukopisu, který leží naproti mně, na sedadle. On si toho samozřejmě hned všimne a využije toho ke změně tématu.

„No….a o čem je vlastně ta tvoje povídka? Ať vím do čeho jdu“ dodá s úsměvem. A co teď? Co co teď, prostě mu řeknu pravdu a bud to pochopí nebo ne.

„Asi to bude znít šíleně a asi si taky řekneš, že jsem blázen, co píše pohádky, ale tak už to prostě asi bude……“

„Ale…..“ okamžitě mu gestem naznačím, že tady si to musí nejdřív vyslechnout, než začne tvrdit, že to tak určitě není. A tak pokračuji dál:

„….ten příběh je o lásce upíra k lidské dívce.“ Tak co? Jak asi zareaguje? Zrovna teď na mě jen vyjeveně civí.

„To zní zajímavě. A proč vlastně je to zrovna o upírovi?“ zeptá se s až příliš velkým zájmem, ale já jsem až moc mimo, než abych si toho všimla.

„Ani nevím. Upíři mě vždycky něčím strašně fascinovali. Dokonce už i dřív jsem to tak cítila. Jsou to prostě úžasné, tajemné bytosti. Nikdo o nich vlastně nic neví, ale občas mám pocit, jako bych měla možnost něco zjistit….něco…nového…..nečekaného….zvláštního……Nevím, mluvím asi trošku z cesty…..“ říkám to sice jemu, ale spíš tak zasněně hledím do prázdna. Nejspíš si toho všimnul, ale vůbec to na sobě nedal znát. Ani náznakem, byt by byl sebemenší.

„Tak já si to tedy přečtu. Celkem mě to zaujalo. A ty si teď zkus alespoň trochu odpočinout. Platí?“ souhlasně kývnu, zabořím se do sedadla a opřu se ramenem o stěnu. Během okamžiku jsem usnula.

Uběhla asi tak hodina od našeho odjezdu ze zámku, když se Samuelovi povedlo dočíst ten rukopis. Nebylo to nic jednoduchého, nejen že byla naprostá tma, což by mu ani tak moc nevadilo, ale hlavní bylo to strašné kodrcání. Hlavou se mu honila spousta otázek, které se projevovaly v jeho zmateném výrazu.

„Tak bud je naprosto výborná spisovatelka nebo se už s některým z nás opravdu setkala. Ale to se mi moc nezdá. Jenže z toho mám pocit jako by to byly zapsané vzpomínky na jedno jediné setkání…..co za tím jenom může být?“ mumlá si tiše pro sebe, aby mě nevzbudil. Ještě zbývala chvilka než dorazíme k jeho sídlu a tak mě zbytek cesty se zájmem sledoval, jak klidně spím.

Když jsme konečně dorazili, vzal mě opět do náruče a odnesl dovnitř. Procházel chodbami, jež se silně podobaly labyrintu a možná jím i dokonce byly, ale on znal správnou cestu. Konečně došel tam, kam celou dobu směřoval. Do volného pokoje, ve kterém ubytovával hosty, když už tady ovšem nějací byli. Což se ovšem nestávalo moc často. Pokoji vévodila obrovská postel z ebenového dřeva s nebesy. Z těch se pak skoro až k zemi spouštěly temně rudé, poloprůhledné závěsy. Opatrně mě na ní položil. Pak se na mě ještě chvíli zálibně díval, tím svým zvláštním pohledem. Nakonec mě jen lehce políbil a odešel. Prospala jsem v klidu celou noc a když jsem se konečně vzbudila, tak se blížilo spíše poledne.

Začala jsem zkoumat kde, že to vlastně jsem. Ale nemohla jsem si vůbec vzpomenout na to, jak jsem se sem dostala. Musím se přiznat, že jsem byla poněkud vyděšená. Poněkud víc. Vůbec jsem netušila kde jsem, ani co tam dělám. Ale i přes strach jsem si nemohla nevšimnout, že ten pokoj je krásný. Přesně podle mých snů. Jen kdybych se tak nebála.

Po chvíli jsem se rozhodla, že to půjdu prozkoumat dál. Přeci jen i přes strach ve mně stále zůstávalo mé super zvědavé já. Holt už jsem prostě taková. Zvědavost sama, jak s oblibou říkají přátelé.

Potichu jsem pootevřela dveře a svým klasickým zlozvykem, vykoukla ven. Nikde nikdo. Ne skvělý, jsem tu sama. Ale co teď? Opatrně vylezu ven na chodbu a pořádně se rozhlédnu. Opravdu tu nikdo není. Tak půjdu třeba rovně. Jdu pořád tou chodbou až dojdu na roh. Opatrně za něj nakouknu a koho tam nevidím, jak jde úplně začtený do něčeho, co budou asi noviny. No jasně že je to Samuel. Úlevně si vydechnu a narovnám se. Když v tom zpoza rohu vyjde Samuel a nechápavě se na mě podívá. Strachy málem vyletím z kůže a úplně nadskočím. Samozřejmě spolu s vyjeknutím. Bez toho by to snad ani nešlo.

„Jsi v pořádku?“ ptá se, když vidí, že jsem tak trošku v šoku.

„Celkem i ano. Jen jsi mě zase vyděsil k smrti. A to jsi včera sliboval, že už to nebudeš dělat…“ říkám mu už s úsměvem, ale stále cítím jak mi zběsile buší srdce. Ale zase když nad tím tak uvažuji…tak by mělo být už dávno v klidu…to nebude jenom tím leknutím. Když se podívám na Samuela, všimnu si, že se na mě tak nějak zvláštně dívá…sakra mam z toho hrozný pocit…jako bych někde měla flek nebo tak něco.

„Co je? Děje se něco? Mám snad někde flek? Nebo co se děje, že se tak divně na mě koukáš?“ vyjeknu a začnu se prohlížet, jestli opravdu nikde nic nemám. Samozřejmě, že on už zápasí se smíchem. Je vidět, že se snaží co to jde aby se nezačal smát. Ale ten pohled zůstává stejný. Zase z něj mám husí kůži.

„Nic se neděje…a neboj nikde žádný flek nemáš….“ Odpoví klidně a dál na mě kouká.

„Víš, že z toho tvého pohledu mam husí kůži? Děsíš mě.“ Řeknu a v hlase je opravdu, opět cítit náznak strachu. Ale hlavně je tam nejistota.

„Promiň, to jsem nechtěl. Tak abych to odškodnil, tak tě vezmu zpět do pokoje. Hmmm“ ani nečeká na mou odpověď , něžně mě bere do náruče a odnáší zpět do pokoje, ze kterého jsem před chvílí odešla. Opatrně mě položí na postel a sedne si ke mně. Najednou mám pocit jako by byl nějaký až moc vážný. Jako by se něco stalo. A to mě děsí ještě víc než ten jeho pohled.

„Děje se něco? Vypadáš tak nějak……nevím jak to říct……jako by se něco stalo.“

„Nic se neděje, já jen…docela mě překvapila ta tvoje povídka….“ Hned mu do toho samozřejmě skočím:

„Vážně? A v dobrém nebo ve špatném smyslu?“ jasně že jsem opět zvědavost sama.

„V dobrém. Jen mam na tebe takový, jak ty sama říkáš, šílený dotaz. Vážně jsi zatím nikdy nepotkala upíra? Měl jsem z té povídky nutkavý pocit, jako bys jsi pouze vzpomínala na něco, co se doopravdy stalo. A ne, že bys to celé vymyslela…“

No, nepotkala i když bych osobně moc ráda. Jen škoda, že nejspíš nejsou. Jinak tu povídku jsem psala podle jednoho snu co se mi zdál. Měla jsem z něj natolik zvláštní pocit, že jsem to prostě musela zkusit napsat.“ Povídám tiše a hledím zasněně do prázdna. Najednou se ozve Samuelův hlas:

„A co kdyby existovali?“ okamžitě začnu vnímat a zaostřím na něj. Co to má být? Zkouška?

„No, kdyby existovali, tak by to bylo úžasné….ale vůbec netuším, jak bych zareagovala, kdybych to zjistila.“ A opět se zasním. Před očima se mi míhají představy toho, co by se asi tak podle mě dělo.

„Mám pro tebe dobrou zprávu. Existují.“ Mluví tiše, ale i přes to ta slova zaznívají jako by je hlásil rozhlasem nebo křičel. Strnu a úplně se napnu. On to vycítí, sedne si za mně a opět mě obejme kolem ramen, stejně jako včera.

„Já to nechápu…..vždycky jsem v to doufala,ale teď se skoro bojím tomu uvěřit. Jako bych tím měla porušit nějaké kouzlo…“mumlám tiše. Samuel mi mezitím opřel hlavu o sebe a teď mě jemně, jako by utěšuje. Jako to dělávají matky malým dětem, jak je lehce hladí po vlasech.

„Nic si z toho nedělej. Splnil se ti sen. Poznala jsi jednoho z nás.“ Dodá tiše po chvíli. Otočím se k němu a podívám se mu do očí. On je jen přivře na znamení souhlasu, že je tím, čím si myslím. Najednou se ve mně něco uvolní a já ho pevně obejmu, jako by to byl někdo o kom jsem si myslela, že je mrtvý, ale nebylo to tak. Cítím, že mé objetí s radostí opětuje. Už to nemohu dál zadržovat a tak se mu rozbrečím na rameni. Klidně mě utěšuje, až to nakonec skončí tak, že mě drží v náručí a já se mu schoulená opírám o hruď.

Po nějaké době k němu zvednu hlavu a políbím ho. Bože, já to opravdu udělala! Ale byl to krásný polibek. Okamžitě jsem ucítila, že mi ho opětuje. Potom jsem se mu opět schoulila na hrudi a čekala co se stane. Ale ozval se jen jeho příjemný hlas:

„Opravdu to chceš poznat? Určitě si tím jsi jistá? Chápu, že po tom toužíš celý svůj život, ale chápeš co to pro tebe bude znamenat? Ty zemřeš Adriano.“ Promlouvá ke mně tiše. Skoro až neslyšně. Jako by se bál, že mně vyděsí.

„Vím to jistě. Už jsem se rozhodla. Už dávno jsem se rozhodla…“ a s tím se mu podívám do očí. Vidím v nich smutek. Pak se ke mně skloní a opět mě políbí. Ale tento polibek je jiný, než ten předchozí. Oba jsme do něj vložili veškeré svou zoufalost, kterou jsme nashromáždili během těch pár chvil, ale které bylo už na oba dva moc. Každý byl zoufalý z jiného důvodu. Ale přitom jsme na tom byli stejně.

Pak jsem ucítila, že polibek skončil. Ale on pokračoval dál. Maličkými polibky se pomalu, jak nejpomaleji to šlo, přesouval k mému hrdlu. A já mu k němu jen umožnila přístup zakloněním hlavy. Když v tom jsem to náhle ucítila. Dva rychlé vpichy do kůže. Dva tesáky, které se s dokonalou přesností zakously do kůže. A pak jsem ucítila pramínek něčeho teplého jak mi teče po krku. Uvědomila jsem si, že je to moje krev. Moje vlastní krev. Životodárná tekutina, udržující nás při životě. Odcházela ze mě a já cítila, že se konečně blíží konec. Když už jsem věděla, že za chvilinku bude konec, jemně jsem chytila Samuelovu hlavu a přiměla ho tak, aby se na mě podíval. Opatrně jsem si ho přitáhla k sobě a přitiskla si jeho rty, pokryté krví ke svým. A naposledy ho políbila. Ucítila jsem kovovou pachuť krve.

Když se po chvilce ode mě odtáhl, stihla jsem ještě zašeptat:

„Děkuji……“ a s tím jsem tam zemřela. S pocitem, že mé sny nebyly marné, mé naděje byly uskutečnitelné, ale hlavně jsem věděla, že vše nebyly jen plané výmysly a ideje. Bylo to vše možné……oni skutečně existují. S tímhle pocitem, jsem nakonec odešla z tohoto světa. Navždy jsem se vzdala života, abych tohle zjistila…..

Když jsem už jen bezvládně zůstala ležet Samuelovi v náručí, jen si mně silně přitiskl k sobě a tiše se rozbrečel, nad svou bezmocností, vrátit mě zpět……..

Autor: Kiraya


Stříbro


Chcete přísun vtipů do Facebooku? Klikněte na tlačítko "To se mi líbí"!

               Lišta.cz: Registrací pres teno reklamní banner získáte 7.500 kreditu.