NOVINKA: Citáty pro každý den do Vašeho Facebooku, Twitteru a Google Plus! Lajkujte!!
Pitevna.cz  »  Povídky  »  Druhá šance
Eshop se stříbrnými přívěsky!
Ručně vyřezávané betlémy
Dřevěné zbraně
Antikvariát - knihy pro všechny!
Cactus



Reklama na stříbrné a ocelové přívěsky:

Povídka:

Druhá šance...

Smutek, nenávist, bolest a touha po pomstě. To je to jediné co mi tady na tom pitomém světě zbylo. A proč? Protože jsem se zamilovala do nesprávné osoby a zaplatila za to vším čím šlo, ale hlavně svým životem. Ale stejně mi nebylo dovoleno alespoň v klidu zemřít, když už jsem udělala tu svojí osudovou chybu. Ne, já musela žít dál. Možná abych poznala co byl vlastně zač, možná abych si to konečně srovnala v hlavě a zjistila že nic jako city už pro mě neexistuje a nebo taky proto, abych mu dala ještě jednu šanci a čekala jak to dopadne. Ale stejně ve mně stále hlodala myšlenka jak se to vlastně stalo.

Možná bych si na to mohla vzpomenout…..časem. Ale už jen to pomyšlení na ten den, nebo spíš na tu noc, kdy se to stalo, mě uvrhlo do víru vzpomínek, které dávaly dohromady děsivý obraz mé vlastní smrti. I když se o ní nikdo zatím nedozvěděl.

Byl poměrně teplý večer i přestože už slunce dávno zapadlo a byla pořádná tma. Šla jsem zrovna domů, když se to stalo. Chtěla jsem si zkrátit cestu a tak jsem to vzala úzkou uličkou ve které byla sice strašná tma, ale bylo vidět světlo na jejím konci. Těšila jsem se až už budu doma a dám si pořádnou sprchu po těžkém dni. Ale k tomu jsem se už bohužel nedostala. Když jsem byla asi tak v půlce uličky, cestu mi zastoupil ohromný stín něčí postavy. Lekla jsem se a chtěla utéct, tak jsem se otočila v naději že to stihnu a dostanu se odtud. Marně. I za mnou už kdosi stál. Začali se přibližovat. Strach už nade mnou měl nějakou dobu nadvládu a tak jsem začala zmatkařit a trhaně zírat z jedné strany na druhou a pozorovat postavy, které se ke mně pomalým, ležérním krokem přibližovaly. Začala jsem hystericky křičet o pomoc ve víře, že mě někdo, kdokoliv uslyší a přijde mi na pomoc nebo třeba zavolá policii. Ale tak se bohužel nestalo. A oni už byli skoro u mě. Z blízka vypadali ještě děsivěji než z dálky, kdy byl vidět pouze jejich stín. Když byli úplně u mě, snažila jsem se nějak bránit. Zbytečně. Jeden z nich mi chytil ruce a ten druhý ze sebe vydal zvuk, který mě zmrazil až do morku kostí. Byl to smích. Temný, vysmívavý, ale hlavně pobavený smích. Podíval se na mě a děsivým hlasem povídá. „Víš co tě teď čeká? Proč se vlastně ptám…ty nemáš šanci to vědět. To vím jenom já a pak už jen ten, co nás platí. A chceš vědět co se teď stane? Co? Chceš?“ Ani nevím podle čeho odvozuje svoje reakce, ale spíš to vypadá jako by jen měl nacvičený nějaký svůj proslov před tím než začne. Obávám se toho nejhoršího. A čím dál tím víc to vypadá, že se moje nejhorší představy o jeho plánech vyplní. Asi se mně chystá zabít. Už mi nezbývá nic jiného než jen doufat v to, že moje momentální myšlenky jsou pouze až moc černé. …….Bohužel jsem se nemýlila, jak to tak vypadá. „Tak co? No, budu brát mlčení jako odpověď ano a hezky ti povím co se teď bude dít. Vidíš, jak jsem na tebe hodný? My se tě tady totiž chystáme hezky pěkně a v tichosti zabít.“ V ten moment už jsem věděla, že tohle je ten pověstný konec. Poslední okamžik. Teď by se mi před očima měl promítnout celý život, ale to se nestalo. Jediné co mě teď zajímalo bylo, kdo chtěl mojí smrt. Kdo zaplatil tyhle hrdlořezy, aby udělali tu hnusnou práci za něj….kdo …kdo …kdo. Nikdo mě nenapadal a tak jsem sebrala veškerou zbylou odvahu, narovnala se alespoň v rámci možností, v jeho pevném sevření a se zbytky hrdosti se zeptala:“ A když už mě teda máte zabít, tak už bude úplně jedno, když mi řeknete, kdo si to všechno zaplatil. Stejně mě zabijete, takže neriskujete že bych to snad někomu řekla. Takže se ptám, kdo to byl? Kdo chce abych byla mrtvá? Co? Nějak jsem vás snad zarazila tím, že chci vědět jméno svého vraha? A co je na tom špatného? Alespoň budu vědět, koho mám v pekle proklínat.“ A s tím ztroskotaly veškeré zbytky mé hrdosti. A já už jen visela v rukách svého vraha a čekala potupně na jeho odpověď. Co se asi dozvím.…… „No, máš pravdu, ty to už nikomu neřekneš, takže ti to klidně můžu říct. Je to člověk jménem Anthony. Myslím, že ho asi budeš znát. Asi určitě protože on tě zná a dokonce vynaložil nemalé úsilí, aby se tě zbavil.“ Tak tahle informace mě naprosto zdrtila. Jak to mohl udělat? Já si myslela že mě miluje. Já ho milovala. Milovala jsem ho z celého svého srdce. A on mi takhle vrazí dýku do zad?! A dokonce skoro doslovně, protože když se mi tyto myšlenky honily hlavou, pocítila jsem jak mi do těla proniká ostrý a chladný hrot dlouhé dýky. Mé tělo zaplavil pocit horka, který pak vystřídala obrovská bolest. To už jsem nevydržela a jen se svezla do náruče toho chlapa co mě držel. Ale ten místo aby mě pustil na zem a odešel, mě jemně položil a držel v náručí dokud jsem nevydechla naposledy a on si nebyl jistý, že jsem mrtvá. Díky tomu, že ta bodná rána byla vedená přímo a přesně, to netrvalo ani moc dlouho. Když už jsem pak byla po smrti, smutně se podíval a odešel za druhou postavou.

Čekala jsem že zemřu, ale to se nestalo. Ležela jsem tam asi tak hodinu, možná dvě, ztratila jsem pojem o čase, než jsem si uvědomila, že jsem stále naživu. Opatrně jsem se zvedla a dotkla se místa kde jsem si myslela, že by měla být ta osudová rána, ale nic tam nebylo. Podívala jsem se na svoje ruce a uviděla, že je na nich nějaké tetování. Předtím jsem ale žádné neměla. Nechápala jsem to. Co se to stalo. A pak se tam objevil on. Netušila jsem kdo by to mohl být, ale jediné co si pamatuji, než jsem omdlela, bylo, že mě vzal do náruče, zvedl a někam mě nesl. Pak už mě ale pohltila milosrdná tma bezvědomí.

Když jsem se vzbudila, seděl vedle mé postele a díval se mi do očí. Z toho pohledu mě mrazilo, ale také jsem z něj cítila pocit jistoty. Jistoty toho, že ví co se to se mnou stalo.

„Kdo jste? Co se to se mnou stalo? Kde to jsem? Vůbec nic nechápu….“ Začala jsem mít pocit jako bych byla v nějakém špatném snu. Nebo spíš noční můře. Hmmm, to bylo asi nejtrefnější. Noční můra. „No, tak abych ti to tak nějak vysvětlil….“ Vytrhl mě jeho hlas z přemýšlení nad tím, co se děje. „ ……to, kdo jsem je nepodstatná informace, takže tě s ní nebudu zatěžovat. Potom kde to jsi, jsi u mě doma dokud se nedáš dohromady. A poslední, co se to s tebou děje. Chápu že jsi asi dost zmatená. Měla bys být mrtvá, ale nejsi. A víš proč?“ chvilku čeká jestli neodpovím a když vidí zmatek v mých očích radši si odpoví sám. „ Ty jsi nezemřela, protože tvoje srdce bylo plné pocitu zrady, bolesti, nenávisti ale to hlavní co tam ještě zbylo byla láska. Tenhle cit tě vrátil do života. Nikdo z nás neví, proč si smrt vybrala zrovna nás pro své poslání, ale prostě to tak je. Teď máš možnost zjistit pravdu a pomstít se. To je to, co jsi chtěla nejvíc než jsi zemřela. A to tě taky dostalo vlastně až sem k nám.“ No, tak to je pěkný. Vlastně když to tak vezmu, tak žiji díky nenávisti. No tak to je pěkný. Ale ještě něco mě zajímá. „A co jsem teda teď vlastně zač? Normální člověk už asi být nemůžu. Vždyť jsem přežila vlastní smrt to tu možnost vylučuje. Tak co tedy jsem?“ No, to jsem zvědavá, co se dozvím. „Tak, po pravdě řečeno….“ Začne poněkud opatrně a já se trošku vyděsím co se asi děje. „…..Jsi se vlastně stala noční můrou. Proto jsem říkal, že si nás vyvolila smrt. My jí v podstatě sloužíme. My, noční můry. Pomáháme jí v její práci, ale také vykonáváme svou vlastní pomstu. Pomstu na lidech díky kterým jsem tím, čím jsme. Toto je jediný způsob, jak dosáhnout svého cíle, své pomsty. Tím jsi se teď stala.“ Soucitně se na mě dívá a já v tom pohledu vidím, že se mi pokusí pomoct jak jen bude moct, ale něco musím zvládnout taky sama. Třeba jako smířit se s tím, co se ze mě stalo. A taky s tím, že mám možnost zjistit pravdu o důvodech mé vraždy. To bude asi to, co mě bude zajímat nejdřív a asi také nejvíc. Už jsem se rozhodla. Přijmu to a pomstím se mu.

„Dobře a co mám teď udělat?“ nadšeně se na mě podíval a já na něm viděla radost z toho, že jsem přijala svůj osud a nesnažím se nějak se tomu vyhnout. „No asi jako první ti budu muset ukázat pár věcí, které budeš potřebovat znát…..no a potom bys asi mohla být připravená. Není na tom nic složitého. Naštěstí to opravdu není nic těžkého vžít se do toho. Tak jdeme, pojď. Musím tě naučit pár věcí, tak ať to máme z krku.“ Řekne s úsměvem a natáhne ke mně ruku, aby mi pomohl vstát z postele. Když mu podávám svojí, všimnu si toho že je vlastně celá potetovaná nějakými znaky. „Můžu se na něco zeptat?“ prohodím trošku nervózně, když se zvednu. „Jistě, ptej se na co jen budeš chtít. No a pokud to budu vědět tak se ti pokusím pomoct.“ Sakra, to jsme se nemohli potkat za jiných okolností? Je to opravdu strašně příjemná osůbka. Ale na to teď není čas. Teď chci o sobě zjistit co nejvíc. „Tak, docela by mě zajímalo to tetování, co mám na rukou. Vůbec nevím kde se tam vzalo ani co znamenají ty znaky.“ Je trošku vidět že tu otázku očekával, jelikož se jemně usměje a povídá: „To je znamení toho čím jsi. A jen pro tvoji informaci, máš je nejen na rukou. Tyto znaky se ti objevily necelém těle ve chvíli kdy jsi měla zemřít, jen jsou na některých místech vidět víc než jinde. Na některých dokonce občas nejsou vidět vůbec…třeba na obličeji“ upřímně se zasměje nad představou sám sebe s takovým obličejem a já se taky přidám k jeho smíchu, jelikož ta představa je opravdu srandovní. „No, abych pokračoval, tyto znaky tě mohou rovnou přeměnit na můru, nebo naopak ti mohou vrátí tvůj původní vzhled. Nelekej se prosím, nestala se z tebe žádná příšera, jen jsi se trošku změnila. A musím uznat, že ti to opravdu sluší.“ No myslím, že s ním budu asi hodně dobře vycházet. Ale zpět ke mně, zní to celkem jednoduše, teď jen jak se to vlastně dělá, ta proměna. „A málem bych zapomněl, to co ti mám ukázat je funkce toho tetování. Neboj je to jednoduchá věc. Pokud budeš osobně chtít projít změnou, stačí na to usilovně myslet, ale musím tě upozornit, že pokud v tobě převládne nenávist či bolest tak se změníš automaticky na můru pokud jí zrovna nejsi. A na to si dávej pozor, mohlo by ti to zkazit tvou pomstu kdyby ses změnila hned jak ho uvidíš.“ A spiklenecky na mě mrkne. „Hmmm, myslím že to snad zvládnu.“ Prohodím a dokonce v to i sama věřím. Určitě to dokážu. Dokážu ovládnout ty zbylé emoce, které mi zůstaly. I kdyby to mělo být jen za účelem pomsty.

Potom jsem strávila asi týden střídavě spánkem a procházkami s ním. Když to tak vezmu, tak jsem se ho ještě ani nezeptala na jméno, ale jak sám řekl, nějak jsem nepociťovala žádné nutkání něco na tom měnit. Prostě to tak bylo a tečka. Během té doby jsem si dokonce i vybrala věci, které budu jako můra nosit a musím uznat, že jsem se opravdu změnila. Moje tělo prošlo pro mě poměrně dost příjemnými změnami. Postavu jsem teď měla jako nějaký ideál mužské krásy, vlasy které záhadně změnily barvu na havraní černou, mi v kaskádách spadaly až někam pod pas. To jsem si vždy přála, uvědomila jsem si jednou, když jsem se česala. Změnila se mi dokonce i barva očí, z původní zeleno hnědé na černou se zvláštními býlími odlesky, které se tam vždy nějakým záhadným způsobem objevily. Na sobě jsem teď nosila dost zvláštní oblečení to musím přiznat. Skládalo se z vršku který se dost silně podobal plavkám, až na to že byl z nějakého mě neznámého kovu celé se mi to upínalo za krk. V jeho spodní části vycházel řetízek, který se v oblasti pupíku rozpojil na dva stejně široké, které dál pokračovaly k lemu sukně. Ale ani ta nebyla nijak zvlášť obyčejného vzhledu. Byly to v podstatě dva pruhy černé látky, spadající mi až ke kotníkům. Ale nebyly spojené, naopak, díky tomu, že jsem pod tím měla něco jako kraťasy, jsem je mohla mít jen skoro jako dekoraci. Prostě jednoduše řečeno, každý začínal u jednoho boku a u druhého končil a tím vznikla mezera, nebo spíš něco jako rozparek volného místa na každé straně. Na nohou jsem měla černé páskové boty, na širokém a asi tak kolem 8cm vysokém podpatku se šněrováním okolo nohy až pod kolena. Tak takhle teď vypadám. A jsem připravená na svou pomstu.

Našla jsem ho jednoduše s pomocí svých nových schopností. Dokonce jsem zjistila, že si našel nějakou holku. To mě trošku zabolelo, uznávám, ale musela jsem se kontrolovat, aby se ve mně neobjevil ani náznak jakéhokoliv citu. Musela jsem si asi tak měsíc počkat, než jsme se měli setkat, ale to čekání mi za to stojí, opakovala jsem si často.

Když konečně nadešel den D, docela jsem se i těšila. Sice jsem nevěděla co vlastně udělám, až ho uvidím, ale to nebylo teď vůbec důležité. Jediné na co jsem se soustředila bylo ovládnout se a pokud možno nic nezkazit. Asi tak po hodině cesty jsem dorazila na místo, kde jsme se měli potkat. Byla to jedna z těch akcí jak bývají ve stylu středověku, což mi nevadilo, středověk jsem měla vždycky ráda. Našla jsem ho v tom chumlu lidí asi tak během pěti minut, ale musím se přiznat, že to nebylo jen nějaké to štěstí. Ne, na to už jsem nevěřila a tak jsem šla hezky na jistotu a prostě si ho našla svými prostředky. Pro mě to teď nebyl žádný problém. Tak a teď přijde ta nejhorší část. Dělat jako že nic nevím. Jako by se nic nestalo. Jako by se mě vůbec nepokusil zabít.

„Jé, ahoj. To jsi tu docela brzo. Čekal jsem tě až později. Ale to nevadí. Jak jsi se měla?“ pronáší to s takovým klidem, že bych si málem ani nevšimla, jak zvláštně se zatvářil když mě viděl. Ale nic, na chvíli na to zapomenu a budu se snažit být normální……jako dřív……třeba se mi povede zjistit, proč se to stalo. „Ahoj Anthony. No jo, trošku jsem si přivstala. Uznávám, chtěla jsem se vytáhnout, že taky někde můžu být dřív jak ve dvanáct.“ A zaculím se na něj. No, myslím, že až tohle skončí, tak se asi stanu herečkou. Tohle je opravdu výkon hodný oskara. „Jinak, jak jsem se měla….no….celkem normálně. Znáš to, škola….nuda…tréninky. Ale jinak v pohodě. A co ty? Jak jsi se měl?“ fakt budu herečka. Jsem si tím jistá. Po téhle myšlence se vnitřně začnu strašně smát…..ale pomáhá to. Když takhle zlehčuji tu situaci tak se lépe ovládám. „ No já jsem se měl tak nějak stejně jako vždycky. Vždyť víš, nějak se u mě nic nemění.“ Sotva to dořekne začne poprchávat a tak se jdeme schovat pod nejbližší ze stanů….spíš bych to sice nazvala plachtou přehozenou přes čtyři nohy, s pátou, nejdelší uprostřed, ale to neva. Chvilku potom co jsme se schovali se strašně rozpršelo. „Tak to bylo těsný.“ Prohodila jsem s úsměvem směrem k Anthonymu. „No to teda. Asi máme štěstí. Podívej se na ten déšť, v tom bychom promokli během okamžiku. A to by nechtěl nikdo.“ Mleje blbiny, pomyslím si když ho tak poslouchám, ale co, chvíli to vydržím. „Omluvíš mě na moment? Dojdu si jenom pro něco k pití.“ Řekne a vydá se na druhou stranu stanu, kde se nacházel stánek s pitím. Konečně sama. Opřu se o nohu stanu a ruce si založím pod hrudník.

Když se vrátí, jen si tam tak uvolněně a viditelně zamyšleně stojím a zírám ven do deště. Najednou ucítím jak mě někdo objímá rukama kolem ramen. Trochu jsem při tom ztuhla, protože mi to připomnělo tu noc, ale hned jsem si uvědomila kde jsem a co se děje. Jemně sem pohladila jeho ruku, lehce mu jí posunula kousek od sebe a otočila se k němu se slovy. „Ehm, nic proti, ale já myslela že máš holku….“ Nechala jsem větu odeznít do nastalého ticha a čekala co se stane. Chvíli na mě jen tak koukal, jak tam tak stojím a dál mě objímal. Po chvíli hrobového ticha, ho prolomil tichými slovy, jako by se bál, že poruší nějaké kouzlo. „No, mám. Ale to na věci nic nemění. Proč bych tě nemohl obejmout. Takové přátelské objetí ne?“ moc přátelské teda nebylo, ale prosím. Viděla jsem na něm že chce ještě něco říct a tak jsem ještě čekala, než to skončím. „Víš no, nevím jak začít. To je šílený co? Já který vždycky věděl co dělat a teď nevím jak to říct. Nebo alespoň kde začít…….Víš já sice s ní chodím, ale není v tom to, co bych přesně chtěl…..“tak konečně. Ani ho nenechám domluvit a takovým tím pasivním, ležérním hlasem, jen tak, jako by se nic nedělo prohodím. „ Takže mi jednoduše chceš naznačit, že jí nebereš jako přítelkyni a proto se klidně můžeš chovat jako bys žádnou neměl. A že to tak klidně můžu brát i já. Nebo se snad mílím? Pokud ano, tak mě oprav, je to jen moje domněnka.“ Tak uvidíme. Podepíše si ortel smrti nebo ne? Konečně je to tady. Uznávám, že už se mi nechce moc čekat, ale opravdu se těším na jeho odpověď, jelikož podvědomě tuším co odpoví. „No, asi bych to neřekl takhle přímo, ale v podstatě to tak je.“ A je to tady. Tímhle pro mě celé odříkání a kontrolování končí. Konečně.

„Děkuji za odpověď. Hodně věcí jsi mi tím pomohl vyřešit, ale asi hlavní z nich je, že tady už nemám co dělat. Teď už sem nepatřím. Nic mě tu už nadále nedrží. Tímto ti chci jen poděkovat za ty dva chlápky, co jsi na mě poslal, aby se mě zbavili. Sice nevím proč jsi chtěl mojí smrt, ale to už pro mě není důležitý. To, co mi teď bohatě stačí, je vědět, že jsem se v tobě tak moc zklamala. No a tímhle se s tebou loučím. Tady už opravdu nemám co dělat. Sbohem.“ A s tím vycouvám ven do deště, který skryl tu jedinou slzu, co mi stékala po tváři. Ale původní smutek hned vystřídala bolest a nenávist. Okamžitě se mi rozzářila všechna tetování. Spíš by se dalo říct že se rozpálila mou nenávistí, rozzářila se krvavě rudou barvou a kolem mě se utvořil opar páry, která vznikala z deště, co na mě dopadal a okamžitě se v ní měnil. Nejspíš jsem v tu chvíli vypadala jako ďábel, co vystoupil z pekla, aby se pomstil. A asi to tak i bylo. Během okamžiku jsem se začala měnit. Ztmavly mi a prodloužily se vlasy……prostě jsem se změnila celá v to, čím jsem od své smrti byla. A když pak trošku pominula rudá záře, stála jsem tam už jen jako noční můra. Z mého původního já už nezbylo nic jiného než pár citů. Nenávist a bolest. A s tím jsem se otočila od tupě zírajícího Anthonyho, abych se mu počínaje dnešní nocí, začala mstít v děsivých snech až do jeho konce. To byl teď můj úkol. Pomsta. Tvrdá a nelítostná pomsta. Nic jiného. Jen naposledy jsem se otočila abych se podívala co se děje a uviděla jsem jak na mě nevěřícně kouká. Asi se ptal sám sebe co se to vlastně stalo. Nebo taky možná ne. Co já vím. Mě je to už jedno……….. Mám co jsem chtěla. Mám důvod. Pravdivý důkaz toho, že je schopný něčeho tak odporného jako je vražda……….

Na ničem už mi teď nezáleželo. Dokud budu moct, tak mu to budu vracet…….to jak se ke mně zachoval nikdy nezapomenu. A budu se těšit na den, kdy to nevydrží a zhroutí se. Tak jako jsem se hroutila já když jsem ještě měla city. Konečně pozná jaké to je. Vždycky jen říkával, to bude dobré, to se spraví, nesmíš to řešit……..tak uvidíme jak to nebude řešit on, až začnu s mou prací. Až konečně pozná jaké to je.

A až s tím skončím, tak se vrátím domů, k tomu kdo mě zachránil……

Autor: Kiraya


Stříbro


Chcete přísun vtipů do Facebooku? Klikněte na tlačítko "To se mi líbí"!

               Lišta.cz: Registrací pres teno reklamní banner získáte 7.500 kreditu.