Bez šance

„Bude tady vůbec někdy teplo?“ pomyslím si když otvírám dveře a vidím ty děsný závěje.Vyrážím sice na krátkou, ale i přesto velmi nepříjemnou cestu sněhem.

Nikdy jsem sníh neměla ráda a tak se snažím do Rollandova domu dostat co nejrychleji, abych to už měla za sebou. Po nějaké době se konečně dostávám na dohled jeho dřevěného domku, jak mu s oblibou říkám. Po pravdě je to sice trochu menší, ale i přesto velmi bytelný srub z mohutných kmenů. Trochu sebou hodím, abych byla už konečně tam a tak už za moment klepu na dveře. Nějakou dobu čekám a už si pomalu začínám myslet že na mě zapomněl a někam jel, když v tom se ozve cvaknutí a dveře se otevřou na malou mezeru. Vykoukne Rollandova hlava, která na mě kýve at sebou hnu a jdu dovnitř. S radostí poslechnu a hned jsem uvnitř. Sklepu ze sebe sníh a sundám si bundu, jelikož tu je dost velké teplo.

„Čau“ prohodím hned u dveří. Nikdy mi tyhle návštěvy nevadily…..teda až do té naší aférky. No abych to osvětlila….prostě mezi námi nějakou dobu bylo o hodně víc než přátelství a on to pak dost brutálním způsobem utnul…..no a to mi samozřejmě nijak zvlášť neprospělo. Spíš to z mého svědomí a psychiky udělalo ještě větší zříceninu než předtím. Jenže problém byl v tom, že jsem ho i nadále musela vídat minimálně jednou týdně, občas i víckrát, když ho napadlo za mnou dojít. Nebýt toho že jsem odmítala chodit do města, kam mě nic netáhlo, tak bych k němu nechodila ani jednou do týdne. Ale bohužel, zásoby jsem potřebovala a tak mi nezbylo nic jiného, než to jednou za čas holt překousnout a tvářit se jako by nic.

„Ahoj, proč taky někdy nepřijdeš i když nic nepotřebuješ?“ zeptá se a zvědavě na mě kouká. Mě to samozřejmě poněkud zarazilo a tak tam jenom stojím se zadrženým dechem a zírám na něj. „Jak víš tak nemam moc ráda sníh……a vůbec proč se ptáš?“ vypadne ze mě rychle a hned jak to dořeknu bych to raději vzala zpět, jelikož je to snad ta nejhorší výmluva jakou jsem kdy slyšela. No nic, snad mi to projde. Neprošlo, jak by taky mohlo, dyť taky není pitomec. „Proč se ptám? Protože mě to zajímá. Vždycky přijdeš jenom když si jdeš pro věci co ti nosím z města. Nikdy jindy nepřijdeš. Proč? Když už tě chci potkat taky někdy jindy, tak musím já za tebou. Jinak kdybych to neudělal, tak se tě dočkám zase až za týden a to taky není nic úžasného. Vždycky jsi tady jako na trní. Ani nezůstáváš na moc dlouho,vždycky chceš hned jít. Proč?“ ptá se dál a kouká na mě s očekáváním, co ze mě asi tak vypadne za odpověď. Chvíli tam jen tak stojím a naprázdno otvírám pusu, jelikož vůbec nevím co mu na to mám říct. Copak bych mu mohla jen tak sdělit, že když tak narychlo, to co mezi námi bylo ukončil, tak mě tím jakoby duševně přizabil. A že trvá dlouho než se psychika dá dohromady alespoň natolik, abych byla schopná chovat se jako že nic. Vůbec nechápu, jak může být tak kamenej?! Copak mu city nic neřikaj?!

To je snad celý z kamene?! Nevím a tyhle úvahy asi taky k ničemu nejsou. Ale co teď? Jak se z toho vykroutit? Sakra, nic mě nenapadá. „Prostě proto. Proč to musíš řešit zrovna teď? Vždyť jsem sotva přišla, to za prví a za druhý je to úplně šílený to řešit. No tak holt prostě nemam čas za tebou chodit. Mám i docela dost práce a tak na to prostě už nezbývá čas. A navíc jak jsi sám řekl, když mi něco chceš tak si za mnou dojdeš. Tak co řešíš?“ vychrlím ze sebe všechno co mě zrovna napadne a co ho nijak nedovede k pravému problému, který zatím nejsem schopná, ani ochotná s ním řešit. Nějakou dobu na mě jen tak zírá a pak jen prohodí: „ No nic, tak teď mi to asi neřekneš. Tak to nebudu řešit. Když už tady na tu chvilku jsi, tak proč to kazit hádkami. Jak jsi se měla přes týden?“

„Ale jo šlo to. Znáš to spousta práce, tak to utíká čas rychle. A co ty?“ odpovím mu potišejc než je u mě normální a pomalu si věším bundu na věšák, co je hned vedle dveří.

„Jo šlo to. A vůbec co tam děláš pořád? Vždyť jsi tam sama, tak co se tam dá dělat tak zábavného?“ Zvědavec jeden, asi ho brzo zaškrtím. To se musí pořád tak blbě ptát? To nemá jinou zábavu, než se mě na něco pořád ptát?! „To bys nepochopil.“ odbiji ho, aby to už konečně přestal řešit. Snad to vyjde a dá už pokoj s těma výzvědama.“Hmmm, když myslíš, tak asi ne no. Koukám, že dneska nějak nemáš den, co?“ Tak, teď jsi na to kápnul. I když je pravda, že ho nemam nikdy, když mam jít k tobě pro zásoby. Ale to je jedno. To bys stejně nepochopil. S tvojí kamenností nikdy. Tak proč se snažit ti to vysvětlit, když mě by to spíš asi přitížilo. A ty bys to stejně nepochopil. „Dneska ne, nějak jsem se blbě vyspala. Tak to bude asi tím. Tak promiň že nejsem zrovna dvakrát příjemná společnost.“ a je to, teď už to snad nebude řešit. „Tak to je škoda. Já se těšil že tě zas uvidím. Ale co, tak se za tebou stavím někdy v průběhu týdne. Nevadí ti to?“ A co čekáš že ti na to asi odpovím?! Jo, vadí mi to protože tě ještě pořád miluji, ale ty už mě ne. Nechceš ani dát znát že mezi námi vůbec někdy něco bylo a mě to má být jedno?! Ale já to tak prostě nedokážu. Jenže to ty nepochopíš. Takže prostě budu dál před tebou nosit masku normálnosti. Dál budu vypadat jako že mě to vůbec nežere, že jsem tady s tebou, sama, ale stejně nemůžu udělat nic co bych opravdu chtěla. Prostě to holt jinak nejde. Ty mě v podstatě k tomu nutíš i když o tom vlastně ani sám nevíš. A pokud ano tak si to necháváš pro sebe.

„Záleží na tobě, co budeš dělat. Mě je to jedno. Když budeš chtít přijít tak přijď.“

No doufám, že to bylo to co jsi chtěl slyšet.

„Tak jo, tak já se pak někdy stavím. Jo, abych nezapomněl tady ti něco přišlo. Byl jsem totiž na poště, tak mi to dali, at ti to předám.“ sdělí mi a podává mi menší štos dopisů, svázaný červeným provázkem. Opatrně jsem si ho vzala. Vím že je to šílené, ale dávala jsem si pozor, abych se Rollanda nedotkla, jelikož by se mi zase spustil proud vzpomínek. A když se mi to povedlo naposledy, byla jsem naštěstí doma. I když ten průběh i tak byl dost děsivý. Vždy když se mi to povede, ztuhnu, v očích se mi objeví prázdný výraz a já se občas i skácím k zemi, jako kdybych byla mrtvá. Posledně mi to trvalo asi dvě hodiny než jsem se probrala z toho „transu“. Proto jsem si dávala velký pozor, abych tomu pokud možno zamezila. „Co je s tebou? Jsi nějaká bledá. Není ti nic?“ ptá se starostlivě, když se na mě možná trošku vyděšeně kouká. „Ne, nic mi není. Jenom jsem se nějak zamyslela. To je v pohodě.“ řeknu a vím že můj hlas nezní tak jistě jak jsem doufala. Stále jsem ještě trošku zamyšlená a tak se pohybuji trošku jak náměsíčná. Beru si od Rollanda zásoby a děkuji mu, že mi je vyzvednul. Uložím si dopisy do vnitřní kapsy u bundy a tak nějak už mám pocit, že je nejvyšší čas sebrat se a odejít. Posbírala jsem si věci, dala je na jednu hromadu a tak nějak jsem přešlapovala nervózně u dveří. „To už chceš zase jít?“ zeptal se smutně a hodil na mě takový ten klasický psí pohled. Bože, proč já tomu někdy nemůžu odolat. Proč si toho nemůžu nevšímat. To nejde tomu odolat. „Ne, jenom jsem si dávala věci na hromadu abych tu nic nezapomněla.“ sice zůstávám, ale stejně jsem pořád nervózní a stále se koukám směrem ke dveřím. „Aha. Stejně i kdyby sis tu něco zapomněla, tak by to nebyl problém. Alespoň bys měla důvod přijít dvakrát v jednom týdnu. A nechceš si teda dát čaj? Když ještě neodcházíš…..“ ani nečeká na odpověď a rovnou jde do kuchyně postavit vodu na čaj. Sakra, tak mi to zase nevyšlo. Zase musím čekat než budu moct jít zpátky domů. Usadím se teda na židli a čekám, až se vrátí s čajem.

Akorát si to trošku nevypočítal. Možná si myslel, že když udělá čaj tak budu muset čekat, až trochu vystydne a až potom teprve začít pomalu usrkávat, ale to se spletl. Já jsem totiž zvyklá pít čaj skoro vařící a tak mi stačila chvilka než vystydnul na pro mě přijatelnou teplotu, abych ho mohla začít usrkávat. „Hele…..mam jenom jednu otázku……a doufám že mi na ní odpovíš. Nechci být moc nepříjemný nebo tak něco, ale opravdu by mě to zajímalo.“ já dál usrkávám a dělám jako že se nic neděje, akorát uvnitř naprosto zmatkařím na co se asi tak chce zeptat, když to takhle protahuje. Většinou se prostě hned zeptá a je to. Ale teď ne. Nějak divně to prodlužuje a strašně okolo toho mlží.

„Víš už nějakou dobu se chováš…..tak nějak divně. Nevím co se stalo. Ale docela by mě to fakt zajímalo. Vždycky, když jsi tady……tak…..tak jsi prostě nějaká……jiná. Co se s tebou děje? A proč vlastně bydlíš tak daleko od všeho? Nebýt toho že jsem se sem přestěhoval, byla bys oddělená od všeho. Proč? Co se stalo?“ Už zase. To je to jediné co mi proletí hlavou když ho slyším. Co ho na tom baví?! Pořád. „Prostě potřebuji svůj klid. A ten mám prostě jenom když jsem sama. To je tak složitý pochopit že člověk prostě chce být sám?“ musím otočit hlavu, aby neviděl že mám skoro na krajíčku. Je to složitý takhle mu lhát. Ale co mam sakra jiného dělat?! Nemůžu mu říct pravdu. Bohužel, ale i když schovám obličej, tak tím nezakryji úplně všechno. Zradil mě hlas. Je to prostě až moc slyšet že mám co dělat, abych ze sebe vydolovala alespoň tuhle odpověď.

„Co je? Stalo se něco? Řekl jsem něco blbě?“ starostlivost sama, jak bych to tak nazvala. „Ne, je to v pohodě. Jenom už musím jít. Tak zas za týden.“ položím na stůl prázdný hrnek a jdu rychle k věcem. Snažím se být co nejrychleji hotová, aby nestihnul pokud možno jakkoliv reagovat. Dokonce se mi to i kupodivu povedlo a tak když už mam všechny věci tak nějak v ruce, případně na zádech a chystám se odejít, on teprve s nechápavým výrazem vstává ze židle a jde ke mně. Sakra, teď to nesmím zkazit. Už jsem skoro pryč tak teď nepanikařit, sebrat se a prostě odejít. Snad poprvé za celou dobu se mi povedlo opravdu nezpanikařit a doslova od něj utéct.

Venku mě sice čekal sníh, ale všechno je snad lepší než ty otázky. Ty mě fakt ničí.

Nějakou dobu mi trvá než se prokoušu sněhem alespoň na dohled k mému srubu.

Ale i tak je to nádherná útěcha. Už jenom to, že ho vidím je skvělý pocit.

Zrychlím, abych už byla doma. Jsem sice naprosto zmrzlá, ale i přesto s neuvěřitelnou rychlostí najdu klíče, odemknu a vklouznu dovnitř. Je tu sice trošku chladno, ale pořád lepší než ten děs venku. Zamknu a shodím batoh na zem. „Brrrrrr, tady je zima.

Rychle přejdu ke kamnům a začnu roztápět. Snad se to tady pokud možno rychle ohřeje.

A taky že jo, během chvilky je tam teplo a já si můžu sundat bundu. Vezmu ze země batoh a jdu si uklidit zásoby do spíže. „Jé, díky bohu že už jsem tady. Tady je takový klid. Ticho. Žádný otázky. Žádný problémy. Žádný Rolland. Prostě je tu klid, možná až moc velký. Kde je vlastně Tilian. Kde to psisko zase je? No nic, tak jí holt pak najdu, ale teď musím tohle uklidit.

„Tilian!!! Hej, psisko kde jsi? Tilian!!!! Sakra, kde ta příšerka je?“ hulákám dole. „Já už vím kde je. Ten příšer je určitě zase nahoře a spí jak dřevo.“

A tak jdu nahoru a samozřejmě, koho tam nenajdu? Tilian. Hezky si tam chrní. Když si uvědomí, že tam jsem, otevře jedno oko,zavrtí ocasem a dělá jako že ona nic. Ona je přeci ten nejhodnější pes na světě. „Pojď sem ty potvůrko.“ sednu si na zem a čekám až se milostivě vyplazí z pelechu a dojde až ke mně.

„No pojď sem, vždyť já ti nic neudělám ty trhlouši.“ Když to uslyší, jako by tomu rozuměla. zavrtí ocasem a hned je u mě a nastavuje hlavu abych jí drbala.

„No jo, to se ti líbí, vid? No jo, dyť já tě znám.“ drbu jí a dál si s ním povídám i když je to možná trošku šílený. Ale co vždyť jsem tu přeci sama. Teda krom Tilian. A té je to jedno, ta je ráda že jí drbu, krmím a tak neřeší jestli na ní mluvím nebo ne.

„Tak pojď, panička donesla nový granulky tak se pojď nažrat.“ Samozřejmě že na to slyší naprosto 100%. Jakmile se ozve slovo granulky tak hned ví o co jde.

A tak sejdu dolů a jdu jí nasypat zbytek granulí co ještě má, k čemuž ještě dosypu kousek z nového pytle, který jsem dneska přinesla. Hned se do toho vesele pustí, že je slyšet jenom její chroustání.

„Ach jo, proč mi to nikdy nevyjde. Proč mu to prostě neřeknu a nestarám se o to jestli to pochopí nebo ne? Proč musím být tak moc ohleduplná a řešit jestli to pochopí nebo ne.

No jo no holt budu asi vždycky jenom ten blb, co bude řešit jestli tím náhodou někomu neublíží.“ sakra už zase mluvím sama se sebou. Jsem už asi fakt blázen.

A proč to sakra zase řeším?! „No nic, jdu něco dělat. Stejně už mám docela hlad, tak by nebylo od věci, udělat si něco k jídlu. Zalezu si proto do kuchyně a snažím se sesmolit něco rychlého a pokud možno poživatelného. Když se vrátím do obýváku, Tilian už má dochroustáno a tak si spokojeně hoví v mém křesle u krbu.

„No tak Tilian, vždyť víš že tam nemáš co dělat. Smahej z toho křesla, jdi si třeba do pelechu. Jukne na mě jestli to opravdu myslím vážně a když zjistí že jo, tak se odplouží na koberec před křeslo. „To to bylo tak strašně složitý?“

Po nějaký době co tam jen tak sedím a koukám do ohně se ozve zaťukání. „Sakra neříkej že je to Rolland.“ kouknu se bezradně na Tilian spokojeně spící (pro změnu)

na koberci. „Kdo je?!“ křiknu směrem ke dveřím. I když už skoro jistě vím kdo se ozve.

„To jsem já, Rolland. Říkal jsem si, že bych se za tebou mohl stavit ještě dneska. Jak jsi odpoledne utekla, tak jsem se docela bál. Vůbec jsi nevypadala dobře a ještě ke všemu před cestou sněhem. Tak jsem chtěl vědět jestli jsi v pořádku.“ Měla jsem sto chutí říct mu že jsem v pohodě no a když už to ví, tak může jít s klidným srdcem zase zpátky a mě dát pokoj. Alespoň dneska. Ale to jsem nemohla bohužel udělat.

Pootevřela jsem dveře, aby mohl dovnitř.

„A co jsi vlastně potřeboval, že jsi se sem táhnul celou cestu? Teda krom toho že jsem neměla úplně přírodní barvu a tak jsi byl zvědavý, jestli teď už jo.“ já vím, jsem dost hnusná, ale kdybych nebyla, tak bych se asi potom, co by odešel zase zhroutila.

„No……tak chtěl jsem vědět jestli jsi v pořádku…….a taky proč jsi tak rychle utekla?“

Už je to tu zase. Ježiši. Když vidí, že se nijak nemam do toho abych mu odpověděla tak jde ke mně, chytí mě za ramena (sakra to bude problém) a podívá se mi do očí.

Sice uhnu s pohledem, ale stejně asi postřehnul to, že nemám daleko k tomu abych se rozbrečela. „Co je?“ Snažíš se být citlivý….na to už je pozdě…..o to ses měl snažit před pěti měsíci, když jsi mě opouštěl. Teď už je na city pozdě. Teď už mi nepomůžeš, ale spíš ublížíš. „Nic sakra, proč se pořád ptáš?!“ už nevím jak dál. „Protože mě zajímá co se s tebou děje. Jak už jsem říkal, v poslední době s tebou něco není v pořádku….“ ani jsem ho nenechala domluvit a skočila jsem mu do řeči: „O to jak se cítím jsi se měl starat dřív, třeba před pěti měsíci. Ale to ti to bylo jedno! To jsi byl ten neohroženej chlap, kterej přeci nikdy nikomu neublíží!“ už dál nemůžu a tak na něj jen bezmocně zírám a čekám co se stane. Chvíli na sebe jen tak koukáme a pak mě Rolland pevně obejme.

„Proč jsi nic neřekla? Dyť jsme mohli vymyslet co s tím. Mohli jsme s tím něco dělat. Zabránit tomuhle všemu…..“ Bože jak může být takový blbec?! On to vůbec nepochopil….přesně jak jsem si myslela. No nic, tak teď alespoň vím, že jsem měla pravdu a opravdu by bylo zbytečné se snažit. Ještě že jsem se o nic nepokusila. Teď už mam naprostou jistotu, že bych to akorát ještě zhoršila.

„Možná bys měl už jít.“ řeknu hlasem, ze kterého jde snad ještě větší chlad než je venku na sněhu.Odtáhnu se od něj. Ještě nikdy ode mě neslyšel nic tak chladného a tak na mě jen nevěřícně civí a neví co dělat. „Já to myslela vážně s tím že bys měl jít. Potřebuji být sama a ty mi tady poněkud překážíš. No prostě už jdi.“ doufejme že to pochopil a odejde.

„Aha….tak já už teda půjdu….jestli chceš.“ a jako náměsíčný se posunuje ke dveřím. Bere si bundu a jde ven. Zavřel za sebou dveře a já tam dál jen tak stojím a koukám na dveře, kterýma odešel.

Najednou za sebou ucítím závan větru, jako kdybych nechala nahoře otevřené okno. I když to je naprosto nepravděpodobné v tuhle dobu. Ale stejně se tam jdu podívat.

Jak je tohle možný? Ono je opravdu otevřené okno. Ale vždyť jsem ho neotvírala a i kdyby, tak bych si toho, že je otevřené všimla už dřív. No nic tak ho zavřu. Jdu k oknu, juknu se jak to vypadá venku a začnu ho zavírat. „Ježiš ty okenice jsou sice super věc, ale lovit je tady není zrovna super.“ říkám si když chytám jednu z okenic a snažím se udělat to samé i s tou druhou.

Mezitím co zápasím s oknem, se venku Rolland, který tam od té doby, co jsem mu řekla at odejde, rozmýšlel co bude dělat, rozhodl se, že se to semnou pokusí nějak vyřešit.

A tak jde zase zpátky ke dveřím a ťuká. Když se nějakou dobu nic neděje, zkusí otevřít dveře. Vejde opatrně dovnitř a zase za sebou zavře. Hned co zavřel dveře také ucítil závan větru ze shora a tak usoudil že jsem asi tam a šel tedy nahoru promluvit si se mnou a snad to i nějak vyřešit. I když teda zatím nevěděl jak.

„Hááááááá, konečně.“ řeknu si vítězoslavně, když chytím i tu druhou. Konečně je můžu zavřít a tak to udělám co nejrychleji, jelikož venku je ještě větší zima a já jsem zmrzlá už jenom z té chvilky co tady zápasím s okenicemi. rychle zavřu i vnitřní okno, které už jde naprosto jednoduše, jelikož se otevírá dovnitř. „Fuj tady je zima. Brrrr, asi budu muset přitopit.“ „To bys měla, máš tady docela zimu.“ ozve se za mnou.

Naprosto vyděšeně ztuhnu a nejsem schopná jakékoliv aktivity. Kdybych alespoň poznala tu osobu podle hlasu….ale ne, tenhle hlas určitě neznám….co teď…..co mám dělat?

Sakra hlavně nezmatkařit…..hlavně nezmatkařit…….CO TEĎ!!!!!!! Klid….. nádech, výdech, nádech, výdech……hlavně klid……

„Co je, to jsi tam přimrzla? Zas až taková zima tu není aby to šlo uskutečnit. Tak co nepodíváš se kdo tě to přišel navštívit? Kirayo?“ Sakra o čem to mele? Jaká Kiraya?!

Co to ten člověk blábolí? No co tak alespoň se kouknu kdo to je. A začnu se pomalu otáčet směrem odkud jsem slyšela ten hlas. Když se otočím, vidím že přede mnou stojí nějaký chlap…asi…..vypadá sice víceméně jako člověk, ale stejně pochybuji o tom že opravdu je člověk. Krom toho že je divně oblečený (má na sobě kvádro, takové to co vypadá strašně draze a taky asi i je. Je tmavě modrý se světlejšíma podélnýma proužkami. No prostě pěkný,drahý a do téhle zimy naprosto nepoužitelný kvádro.) a má (sice uznávám že naprosto dokonalý) dlouhý vlasy, ale stejně je nějaký divný. Něco mi ne něm nesedí. Jak se sem vůbec dostal? Oknem? Ne, na to je až moc vysoko. Tak kudy? Dveřmi. No jasně určitě jimi. Nechala jsem je otevřené potom co jsem vyhodila Rollanda. No nejsem to ale šílenec? Nechat si odemčeno?! Ale ne, nejsem, jak mě taky mohlo napadnout že tudy půjde nějaký šílenec v kvádru s dlouhýma ušima!!! Bože všimla jsem si toho až teď!!!! Bože co to je zač?!

„Co je? Proč na mě tak civíš? Neříkej že si mě nepamatuješ…..ne, ne, prosím, řekni že si mě pamatuješ….řekni, že si ze mě jenom děláš legraci.“ žadoní a já si všimnu, že má taky velký špičáky a vůbec má divný zuby. Sakra ale dělá jako když mě zná….je to snad možný? „Nevím vůbec kdo jste. Ani kdo je Kiraya. Asi jste se spletl. Možná byste už měl jít.“ sakra, to je tohle odpoledne už podruhé co tohle říkám. Dřív jsem si nemyslela že budu ve vlastním domě jako vyhazovač. „Ne. To není možné. Vždyť si mě musíš pamatovat, Kirayo. To se nemohlo stát. Ne, není možné aby se to stalo. Nebo je, Kirayo?“ vyděšeně se na mě podívá a já nevím co dělat. Něco uvnitř mi říká, abych se mu pokusila nějak pomoct, ale já nevím jak. Kdybych něco mohla udělat tak to udělám i když nevím vůbec proč. Copak by to bylo možné, abych ho někdy dřív znala, ale úplně na to zapomněla?!

„Moc ráda bych Vám nějak pomohla, ale vůbec nevím co mám dělat. poraďte mi, prosím. Já bych Vám moc ráda pomohla, opravdu, ale já…….já……“ v tu chvíli už to nevydržím a prostě se svezu k zemi, sednu si a jen tak tam sedím a cítím, jak mi stéká po tváři první slza. Proč mu nemůžu nějak pomoct? Proč?

„Počkej, počkej, nebreč. Já vím jak mi můžeš pomoct. Pokud budeš opravdu chtít.“ snaží se mě utěšovat a kupodivu mu to i jde. Je to jako kdybych ho znala snad věčnost.

„A jak? Jak Vám můžu pomoct? Já vůbec nevím co mám dělat? Moc bych to chtěla vědět. Vědět co mám udělat…….“ už sedím naprosto pasivně a koukám se mu do očí. Do jeho mámivých, magických očí. „No tak v první řadě bys mi mohla tykat, Kirayo. A jelikož si jak vidím, nic nepamatuješ, tak se ti představím. Jmenuji se Adrian.“ usměje se na mě a podává mi ruku dlaní vzhůru. Já mu zdráhavě podávám svojí. Jemně jí stiskne a letmo políbí. Pak mi jemně setře z tváře stopy po slzách.

„A k té pomoci o které jsem mluvil. Stačí když si pro začátek vyslechneš svoji minulost, kterou ti velice rád povím. A pak už musíme jen doufat že si vzpomeneš. Souhlasíš? Stačí když budeš jen poslouchat a pak se ti i třeba vrátí paměť.“ Tak a teď se ještě rozhodnout. Ale co vždyť bude jenom povídat. Co by se mi mohlo stát, když budu jenom poslouchat něčí vyprávění…….i když je pravda, že na dobu předtím, než jsem se sem nastěhovala, si vzpomínám jen mlhavě…….ale stejně. No nic pokusím se mu pomoct.

„Tak dobře, já se tedy pokusím Vám……Ti pomoct.“ Když souhlasím a dokonce se mu snažím i tykat, usměje se na mě. A já mám pocit, že bych za ještě jeden jeho úsměv, dala snad cokoliv. Umí se tak nádherně smát…..tak… přirozeně…upřímně….ani nevadí že nevypadá úplně jako člověk….no a co, na vzhled jsem nikdy moc nedbala..

„Tak dobře dáme se do toho.“ řekne energicky, promne si ruce a rozhlídne se po místnosti. „Děje se něco?“ zeptám se zvědavě, když vidím jak zkoumá místnost.

„Ne, ne, všechno je v pořádku jenom myslím, že by asi bylo lepší, posadit se jinam než na zem.“ řekne a opět se usměje. Bože já ten jeho úsměv žeru. „Jo……jasně..to je dobrý nápad.“ vykoktám, zvednu se a přejdu k pohovce, naproti které stojí křeslo a mezi nimi je malý stolek. Usadím se na pohovku a Adrian si sedne do křesla. To beru jako impuls že na pohovku nechce a pohodlně se natáhnu. Když se uvelebím, všimnu si, jak si mě se zálibou prohlíží. Opět má na tváři ten svůj úsměv. Bože, asi jsem se zamilovala do jeho úsměvu.

„Co je? Něco je špatně?“ vyjeknu a trochu se začervenám ve strachu, že jsem něco zkazila.

Ani nevím proč mi na tom vlastně záleží…..“Ne, ne, všechno je v pořádku jenom jsem se trošku zasnil. Tak a abych se vrátil k původnímu tématu, tvoje minulost. Opravdu jí chceš slyšet? Jsi si naprosto jistá svým rozhodnutím?“ Sakra co se děje?! „Ano, neměla bych snad být? Je v tom snad nějaký problém?“ trošku mě nahlodal, ale stejně, já si za svým rozhodnutím stojím…..i kdyby mě to mělo přivést do záhuby….stejně už nemám co ztratit. „Ne, ne, všechno je v pořádku, já jen že nevím z jakého důvodu jsi o svou paměť přišla. Co když jsi to nějak udělala…..úmyslně….záměrně.“ je vidět že má o mě opravdu strach….

„Neboj, všechno se nějak zvládne.“ at žije heslo dne: Všechno se nějak zvládne.

„Tak dobře, já tedy začnu. Budu vyprávět jen to, co vím přímo od sebe, aby to nebylo zkreslené vyprávěním někoho jiného. Když jsme se poprvé potkali, bylo ti asi 19, možná 20. Bylo to na oslavě narozenin tvého kamaráda, který byl shodou okolností i můj dobrý známý a tak mě tam pozval.“ Páni teď si ještě vzpomenout kdo to byl. No nic snad později.

„Když mi tě představoval, říkal, že jsi osoba na které mu moc záleží a že pokud to bude v mých silách, tak se ti má vždy snažit pomoct. Když jsi mi pak podávala ruku a já ti jí políbil, chovala jsi se naprosto stejně jako když jsem to udělal před chvílí. Tak nejistota co se stane a přitom neochvějná důvěra. Skloubit tyhle dvě věci dohromady….vždycky jsi pro mě byla záhadou, ale tohle je jedna z těch, které opravdu nechápu.“ zase úsměv…bože jak ten se umí smát….vždyť někoho s takovýmhle úsměvem bych si přeci musela pamatovat. Doufám, teď opravdu moc doufám v to, že si vzpomenu.

„Dokonce i chování máš pořád stejné. Vyzařuje z tebe zároveň klid, nejistota a touha po něčem neznámém. Tak jsi se chovala vždycky a všechny to vždycky fascinovalo.

Možná taky proto, že to je prostě moc věcí, které nejdou dohromady.

No a abych pokračoval….měl jsem ti pomáhat jak to jen šlo a to jsem taky dělal. A tak když ti bylo 21 a potřebovala jsi pomoct, aby ses vyhrabala z nějakého problému, o kterém jsi odmítala mluvit, tak jsem se ti pokusil pomoct. A doufal jsem dokonce, že jsem ti i pomohl….ale bohužel to byl omyl ….ty, abys mi neublížila, že jsem ti nedokázal pomoct, jsi nic neříkala a dusila to celou dobu v sobě. Až později, rok poté co jsem se ti snažil pomoct, toho bylo na tebe už prostě moc a jednou, když jsi dostala jeden ze svých, jak já tomu říkám vzpomínkových záchvatů, tak jsi upadla do něčeho, co se hodně podobalo kómatu.

Všichni doktoři a vůbec kdokoliv mohl vědět nebo alespoň tušit, jak tě z toho dostat nebo alespoň zjistit příčinu toho všeho, ztráceli trpělivost. A naštvaní odcházeli s tím, že to prostě nejde. Že žádný důvod nenašli. Všichni tví přátelé byli naprosto mimo, z toho že se nic nedá dělat. A pak, když už nikdo nedoufal v to že se ještě vůbec někdy probudíš, jsi se vzbudila. Vždycky jsme se u tebe střídali, aby tam pořád někdo byl. A když jsi se probudila, zrovna jsem tam byl já, byl jsem tam už nějakou dobu a tak jsem prostě usnul.

Nějak jsem to už nevydržel a tak jsem usnul s hlavou vedle tebe a v ruce jsem držel tvojí ruku. A to co mě pak vzbudilo, bylo to, že jsi mi odhrnovala vlasy z obličeje a snažila jsi se mi je dát za ucho aniž bys mě vzbudila. Usmívala jsi se a mě, ale já za tím úsměvem viděl naprosté vyčerpání. Byla jsi sice v něčem, co se dost podobalo spánku, ale stejně jsi byla vyčerpaná až skoro na dno svých sil a možností. Pamatuji si, že první věc, kterou jsi řekla, bylo: „Jak jsi se vyspal?“ já myslel že se snad zblázním smíchy, ty jsi sice byla naprosto mimo, ale stejně jsi se starala o to, jak se mi spalo. Hned jsem volal všem, že jsi se díky bohu konečně probrala. I když ty jsi mezitím vyčerpáním usnula, ale to už byl jiný spánek. To už byl ten pravý, odpočinkový a hlavně, z tohohle tě šlo vzbudit.

Mezitím co jsi odpočívala, jsme já a několik tvých přátel zorganizovali oslavu tvého procitnutí, na dobu, kdy tě měli propustit z nemocnice. Všichni doufali, že ten termín vyjde a taky naštěstí vyšel. A tak, když jsem tě přivezl domů, čekala tam na tebe oslava a spousta přátel.

Někdy v té době, jsme se stali dobrými přáteli….hodně dobrými přáteli…..no, ale to bych předbíhal. Slavilo se pěkně dlouho do noci i když asi tak od 11 jsme slavili spíše my ostatní, jelikož ty jsi ještě nebyla dostatečně připravená na to, abys vydržela nějaké to ponocování. A tak jsme tě potom co jsi usnula v křesle, odnesli nahoru k tobě do ložnice a uložili do postele.

Pak jsme šli zase dolů oslavovat. Když jsi se ráno probudila, bylo tam vše uklizené a vcelku. Akorát všichni co jsme tam zůstali, jsme se pohybovali spíš jako mrtvoly, jelikož jsme toho moc nenaspali. Uznávám, že to asi vypadalo dost směšně, nás tam takhle vidět a taky jsi nám to dala trošku najevo. Rozespale jsi se na nás koukla a začala jsi se smát.“ vypráví dál a já vidím jak se zasněně vrací ve svých vzpomínkách do minulosti. Asi si i vybavil něco, co mi nechtěl říct nebo alespoň pro teď ještě ne, ale co, má na to právo…..snad. Ale stejně, je naprosto úžasný.

„Tak a potom to zase nějakou dobu všechno probíhalo v naprostém pořádku. A dokonce i v lepším stavu než předtím. No abych to vysvětlil…….ono se to moc nedá….no….ale prostě se z nás nějakým způsobem stali víc než přátelé….o hodně víc.“ Já to věděla že to není jen tak, aby se mi tak strašně líbil, jen tak z ničeho nic. Tak a teď už i vím proč mě to k němu tak táhlo. Mezitím co si tam zasněně přemýšlím, co vlastně způsobilo moje náhlé city k němu, si všimnul že ho nějak nevnímám. Zamyšleně se na mě podíval a chvíli mě jen tak pozorovala zkoušel kdy si toho všimnu. Samozřejmě že toho, že na mě někdo soustředěně civí, si všimnu vždycky hned. No a tak jsem mu jeho pohled oplatila a ještě ze mě vypadlo: „Co je? Děje se něco?“ a hodila jsem na něj další zvědavý pohled.

„Ne, ne, všechno je v pořádku, jenom přemýšlím nad tím, co ti asi tak vrtá hlavou.“ zeptá se s úsměvem. Jujda, co teď? No nic něco vymyslím. „Mě? To ani radši nechtěj vědět.“ odpovím a zatvářím jako se jako že já nic, já andělíček…...sice s ďáblem v těle….ale to už je nepodstatná informace.

„Koukám, že minimálně chování ti zůstalo. Jsi naprosto stejná jako tenkrát.

No a abych dokončil příběh. Po asi tak roce a půl, co jsme byli spolu, jsi najednou prostě zmizela. Vypařila jsi se. Nevěděl jsem vůbec co dělat, kde začít hledat a ani jsem nevěděl jestli můžu vynechat alespoň tu jednu variantu. Tu, která by nabízela nejhorší možnou věc, co by mě kdy mohla napadnout a to tu, že jsi mrtvá. Začal jsem hledat všude, kam jsi jen mohla jít nebo kam tě mohlo třeba jen napadnout, se schovat. A pak, když jsem tě nemohl nikde najít jsem už začal být natolik zoufalý, že jsem hledal i na místech, kam by tě nikdy nenapadlo jít. Asi jako předposlední možnost zbývalo opravdu s nervy na dranc, projít hřbitovy a doufat že najdu alespoň tvůj pomník, nad kterým bych mohl když už nic jiného truchlit, že jsem tě nedokázal ochránit. Když jsem se takhle jednou vracel večer z jednoho odlehlejšího města, objevil jsem malý, zapadlý kostelík, s maličkým hřbitovem okolo. A tak jsem se tam zašel podívat a zeptat se kohokoliv, jestli by mi nepomohli. Ale to jsem neměl dělat.

Když jsem obešel kostel ve snaze najít vchod, objevilo se tam něco, v co jsem nikdy nevěřil, že ještě vůbec existuje. Upír. Neboj, nezbláznil jsem se. Opravdu jsem tam viděl upíra. Stál přímo naproti mně a divně se na mě smál.

Vůbec jsem nechápal, že něco takového ještě vůbec existuje, natožpak aby se to ještě hýbalo…..možná i myslelo. Ale opak byl pravdou. Nejenže existoval, on i myslel a byl velmi vychytralý……možná by se to i dalo říct jako že byl hodně inteligentní, ale to je už jenom slovíčkaření. No, prostě po chvilce, co jsme tam na sebe jenom zírali, se strhl boj.

Snažil jsem se, co mi síly stačily, dostat se od něj pryč nebo ho alespoň držet co nejdál od sebe…..ale asi měl bohužel více zkušeností…a tak mě porazil, prokousl mi hrdlo a já tam jen ležel a čekal co se stane. On ale místo toho, aby mě zabil, prohlásil: „Ne, tebe by byla škoda zabít. Co takhle kdybych z tebe udělal upíra…mohl bych tě vycvičit a pomohl bych ti najít tu tvojí lásku, kterou se pořád tak beznadějně snažíš najít. Co ty na to?“ Ta vidina toho, být upír mě sice trochu děsila, ale pořád tu byla ta nabídnutá pomoc v hledání a možnost výcviku……nějakou dobu jsem o tom uvažoval a pak jsem jeho nabídku přijal.

No a tak ze mě tedy udělal to, čím byl i on sám.

Nějakou dobu mě cvičil, až do té doby než jsem byl dost silný na to, aby mi nehrozilo žádné větší nebezpečí. Pak přišla na řadu jeho nabídka pomoci. A tak jsme tě začali hledat oba. Teď už jsem chodil i do míst, kam bych se dřív neodvážil jít pro informace. Byl to nepříjemný čas. Ale nakonec, asi tak před měsícem mi řekl, že tě už asi našel.

Byl jsem sice radostí bez sebe, ale nemohl jsem si nevšimnout zvláštního výrazu v jeho tváři. Chtěl jsem vědět co je v tom za háček a tak jsem se ho chvíli ptal, než se mi to z něj povedlo vydolovat. Tvrdil, že je tady teoretická možnost, že si nebudeš nic pamatovat, nebudeš ani vědět kdo jsem….prostě že jsi přišla o paměť…o všechny svoje vzpomínky.

Nechtělo se mi tomu věřit, ale poslechl jsem ho a nejdřív si šel ověřit jestli jsi to opravdu ty.

A zjistil jsem že to jsi ty. A tak jsem se vrátil a promluvil si s ním. A taky se ho zeptat na jednu docela zásadní věc. No, a tou byl důvod toho všeho, proč to vlastně dělá, proč mi pomáhá tě najít…jen tak. Odpověděl, že upíří rasa už skoro vymřela a že on se snaží už nějakou dobu o její rozšíření…no a tak ze mě udělal upíra a mezi nimi je taková, dá se říct že dohoda, že si budou pomáhat. Sice se mi snažil vymluvit to, že jsem za tebou chtěl jít, ale naprosto zbytečně, prostě jsem se nenechal odradit od myšlenky, že bych tě zase mohl vidět. Alespoň to zkusit….a doufat…..že jsi tu paměť přeci jenom neztratila…..a pokud ano, tak že se mi třeba povede ti jí nějakým způsobem vrátit.

No a to je asi tak všechno, co bych ti já mohl říct.“ řekl a odmlčel se. S pohledem upřeným na mě, čekal jak zareaguji. Ale já si pořád na všechno vzpomínala jen mlhavě, jen jako kdyby to byl sen. I když všechno co vyprávěl, ve mně vzbuzovalo pocit jako kdybych to už někdy slyšela…..jako kdyby se mi to opravdu stalo…..jako kdybych to vážně už někdy prožila.

„A tak se tě chci zeptat, jestli chceš jít se mnou, pokusit se zjistit co se stalo….a proč se to stalo. Nebo jestli si přeješ zůstat tady, v tomhle prostředí, s těmi vzpomínkami, které máš odtud. A s lidmi, které tu znáš. Rozhodnutí je jen na tobě a tak tě nechci nijak ovlivňovat.“ No tak fajn, co teď….já s ním chci jít, ale zároveň nevím, co se stane když to udělám……ale co, stejně i kdyby to byl podraz a on mě nakonec zabil, byla by to alespoň krásná smrt, od někoho, komu jsem důvěřovala i když ani nevím proč.

„Já….já….půjdu s tebou.“ vysoukala jsem ze sebe. „A jsi si tím opravdu jistá? Pokud se rozhodneš jít se mnou, tak už se sem možná taky nikdy nemusíš vrátit. Opravdu to tak chceš?“ Ano……ano, už jsem se rozhodla…..tady už mě nic nedrží. Není nic, ani nikdo kdo by mi bránil v tom, s tebou odejít.“ řeknu a ještě k tomu potichu dodám: „Po dnešku už ne. Teď už mě tu opravdu nic nedrží…..“

„Dobře, pokud jsi si tím tedy jistá……“ ani ho nenechám domluvit a zeptám se ho: „Mohla bych tě o něco požádat?“ „Jistě, o cokoliv jen budeš chtít.“ „Já……já…..chtěla jsem s zeptat jestli…..jestli……“ sakra proč to ze sebe jenom nemůžu dostat? Proč mu prostě jednoduše neřeknu, že chci aby přišel sem ke mě. Sakra, ale tohle fakt nechápu, proč mi to nejde?! „Počkej…na to se nemusíš ptát, já vím co chceš říct.“ řekne potichu, usměje se a přesedne si ke mně. Když se usadí, ucítím nějakou vůni. Je taková mámivá……i když jí nedokážu nijak specifikovat. Ani nikam zařadit.

Najednou se cítím strašně utahaná, jako kdybych dělala já nevím co všechno, přitom jsem dneska měla docela volný den. Přes únavu ani nějak nevnímám jak, ale najednou jsem se ocitla v Adrianově náručí. Spíš by se dalo možná říct, že mu ležím v náručí, protože on sedí a já jsem tak nějak stočená u něj tak, že mám hlavu položenou na jeho hrudi a on mě jemně objímá.

Je to takový osvobozující pocit bezpečí…..jistoty. Už dlouho jsem se necítila tak bezpečně.

Takhle jsme zůstali ještě nějakou dobu, když mi zašeptal do ucha: „Víš já bych se tě chtěl taky na něco zeptat…..“ „Tak povídej.“ řeknu a zvednu hlavu abych mu viděla do obličeje. „Víš teď, když jsem upír, tak budu žít asi hodně dlouho. Tedy pokud mi někdo hodně do toho hrobu nepomůže. A tak jsem se tě chtěl zeptat……jestli bys tu nechtěla být na tu dlouhou dobu…..skoro věčnost se mnou?“ Tak a je to tady. Zlomový okamžik v mém životě, teď se mám rozhodnout sama, dobrovolně, co udělám a co opravdu chci…po čem toužím.

„Ano, chtěla. A dokonce i moc ráda. Tady mě už stejně nic a nikdo nedrží…..a i kdyby je to moje rozhodnutí a já jsem se už rozhodla. A to tak, že chci být s tebou.“ odpovím tak nějak polohlasně, protože před očima se mi odvíjejí vzpomínky na místa, která se právě nejspíš nadobro chystám opustit. Mihnul se tam dokonce na malý okamžik i Rolland, ale ten už pro mě není, neexistuje. Pro mě přestal existovat už před pěti měsíci, jen jsem si to nebyla schopná připustit.

Pak jsem náhle ucítila Adrianův horký dech na svém krku. Byl to nádherný pocit být v jeho blízkosti. Pak přišla chvilka bolesti, ale jenom maličká chvilička.

A pak už jen nádherný pocit úlevy…..pocit že všechno, co mě trápilo, odplouvá někam pryč……všechny problémy odplouvají spolu s tou krví, o kterou musím přijít, abych se mohla stát upírem. Upírem jako je Adrian. Tou nesmrtelnou bytostí z vyprávění.

Teď už snad konečně najdu to štěstí, které jsem tak dlouho hledala a které jsem stále nemohla najít.

A celou tuhle situaci, sledoval Rolland za pootevřenými dveřmi. A pak, v momentě, kdy mi Adrian prokousl hrdlo, mu proletělo hlavou jen jediné: Proč to dělá? Snad to není kvůli mně?........

Ale ne, to by mi snad řekla, že je něco až tak moc špatně…….i když já vlastně ani nevím, jestli bych byl schopný jí vnímat…….vždyť to co se stalo dole, bylo asi taky jen proto, že jsem řešil co s tím mám společného já a co to pro mě znamená. Neřešil jsem co to znamená pro ní. Nikdy mě to nezajímalo a teď už je na to pozdě……..už nebude žádná druhá šance……..život nikdy nedává druhou šanci. Šanci opravit své chyby i kdyby byly sebevětší. I kdyby si člověk sebevíc přál změnit něco, co udělal špatně i když to předtím nevnímal nebo nechtěl vnímat. Byl to on, jehož chyba to byla, ne život…proč by se život měl snažit napravovat chyby lidí? A tak člověk nedostane tu druhou šanci, ve které by se mohl pokusit změnit to, co sám zkazil.

Konec