Čekání na správnou chvíli
21.8. 2010, rozhlasová stanice BBC...
...Radioactivity is now spreaded over whole Ukraine, Slovakia, Poland, Hungary, Austria and Czech Republic. One half of Germany is contamined too...
---Stál na místě, kde kdysi bývala socha Rudoarmějce. Ona tam sice ještě je, ale nyní leží vedle polorozbořeného betonového podstavce rozlomená na tři části. Čekal. Čekal asi na tu správnou chvíli. Na tu, která se najednou objeví aniž by ji dokázal i na vteřinu předem předpovědět.---
3.9. 2010, Šlapanice u Brna
Po důkladném prozkoumání blízkého okolí, počínaje zabedněným kostelem a konče tím místem, kterému se říká Bod se Jean, a kdosi, komu se neřekne jinak než Magnet vydali opatrným krokem k malému domku, kterému přes průstřely v ocelových roletách mírně pronikalo světlo. Mlha čpící podivným zápachem sebou nesla různé děsivé zvuky. Ostatně, jako vždy. Nikdo pořádně nevěděl, co je způsobuje. Občas zní jako nějaký šílený smích, občas jako řev plný hrůzy. Někdy jakoby k tobě někdo mluvil, ale takovým mrtvolným sípavým hlasem. Stále se nemohli zbavit strachu. Jaký bylo to smluvený heslo, nerad bych dostal dávku z automatu. Jean vnořil ruku do kapsy, chvíli v ní šátral a nakonec vytáhl malý kousek papíru. Celou dobu se nervózně rozhlížel. Magnet mu ho vytrhl z ruky a snažil se ho přečíst: ...blahoslaveni žíznící, neboť ti dostanou napít... Úryvky z Bible tady jsou celkem běžná záležitost, hlavně jako smluvená hesla. Tak na co se čeká, řekni mu to ať nás konečně pustí dovnitř...
14.10. 2010, Podél tratě Brno-Veselí
---Zóna je velice zvláštní místo. Ještě před několika týdny úplně bez vzrušení všichni sledovali události v ukrajinském Černobylu. Zóna byla jen poměrně malé místo. Nyní existuje jen pár míst, které se Zónou nazývat nemusí. Já jsem ze zóny neutekl. Neutekl jsem s vetšinou lidí, tedy přesněji řečeno s těmi co přežili. Zůstal jsem, ani nevím proč. Nejspíš mě tu drželo nějaké pouto, nějaký vztah k místům které znám. Tedy znal jsem. Nic není jako dřív. Vypadá to tu klidně, jdu po kolejích směrem k místu, které se nazývalo Brno. Když se rozhlédnete kolem, nikoho nevidíte. Ale máte pořád pocit, že nejste sami, že vás něco sleduje. Máte pocit, že každé stéblo trávy, každý patník či sloup vás pozoruje.---
Vida, na Bodě dnes někdo byl, ukazuje Magnet Jeanovi čerstvou šlápotu. Myslíš, že to byly zombie? Bod je místo, ze kterého je výborně vidět na všechny strany, nikdo tě nemůže překvapit. Je to divný, blato je všude a šlápota jen jedna. Jean přejel rukou po pouzdře u pasu, ve kterém se leskl Stěčkin. Mohl tu někdo být, někdo jednonohej nebo někdo...; v každým případě se musel odplazit. Ale proč. Jediný co ho tu mohlo překvapit... Zombie? Neřekl bych, kdyby to byly zombie, nebo snad krysy či vlci, tak by tady byl rozmístěnej po částech. Armáda už nás někdy taky nechává na pokoji, rozhodně by nešli tak hluboko. Vždyť nejbližší Východ je až u Mikulova. To je pravda, skočil mu do řeči Jean, ale kdyby se tu střílelo, tak by tu musely být nějaké díry po kulkách...
---Odcházím. Odcházím na místo, kde neexistuje strach, bolest, smrt... Někdy, když se ráno probudím a vidím paprsky světla pronikající přes moje okno, říkám si: vždyť to byl jen sen. Přeji si, aby tomu tak příště bylo.---
Je to opravdu důležitý? Tato věta, kterou Magnet často ukončoval nikam nevedoucí dlouhé rozhovory ukončila Jeanův monolog. Skutečně je důležitý, že tu někdo před námi byl a nechal tu jen jednu stopu? Třeba je to jen taková hříčka, náhoda, třeba se tady nic nestalo. Měli bychom pokračovat k Cíli. Máš pravdu. Musíme se soustředit jen na Cíl. Já jsem jen čekal na tu správnou chvíli...
Mlha, rozprostírající se všude po okolí s sebou nese podivný zápach. Takový ten zápach, který cítíte jen když se opravdu zhluboka nadechnete. Je to zápach krve…
Seděl u ohně, četl nějakou knihu a pomalu ujídal buráků z plechovky. Kdyby mohl jistě by si dal i trochu vodky, ale na to teď není prostě není čas. Kroky, které se k němu přibližovaly vůbec nevnímal. Asi z vědomí že mu nehrozí žádné nebezpečí, nebo snad proto že si žádné nebezpečí už nepřipouštěl. Zápach krve pomalu slábl a kroky se stále víc monotónním tempem přibližovaly. Jeane? Jeane, jsi to ty? No jasně, kdo jinej by to asi tak mohl být. Snědl další hrst buráků a pomalu zvednul oči od knihy. Uviděl tvář, tvář kterou znal. Tvář, která mu byla velmi povědomá, ale nemohl si vybavit čí. Vzpomněl si na dobu, kdy nebylo důležité jak se jmenujete, jak vypadáte, co jíte. Tenkrát bylo důležité co děláte. Andreji? Jak jsem jen mohl zapomenout. Po tom všem. Po tom, co peklo vystoupilo nad zemi, po tom co jsme byli až na dosah Cíli, věčnému pokoji a klidu. Teď už je to všechno za námi. Lidé se vracejí do měst, na kolejích opět projede vlak, když uslyšíte hluk auta nebo vrtulníku už nemusíte se schovávat. On však se šťastně necítil. Města, která se opět pomalu plní lidmi připomínají strach, který cítil při prvním rozeznění sirén, koleje vydávají stále to dunění, které se ozývalo celé noci a nedalo mu spát. Andrei se posadil k ohni, zapálil si cigaretu a zadíval se na ranní nebe. Slunce tvořilo jen malý srpek za horizontem a barvilo malé obláčky na žluto. Je sice ještě chladno, čerstvý vítr si hraje s listím břízy,ale oheň příjemně hřeje. Oba mlčeli. Ne snad proto, že by nebylo co říct. Vzpomínky jsou silnější. Před deseti lety seděl na tomto místě s někým, koho od té doby neviděl. Dívali se spolu na východ slunce, který se tak moc podobal tomuto. Byla to chvíle toho největšího štěstí, které člověk může zažít. Teď je to skoro stejné. Jen je zde vlastně sám. Teď sedí naproti někomu, koho vlastně ani pořádně nezná. Byly sice časy, kdy na jejich důvěře závisel jeho život, ale tenkrát to ani jinak nešlo.
Už se rozednilo. Ptáci zpívají, je slyšet slabý šum z města, který dokazuje přítomnost lidí. Andrei odešel, je opět sám. Vlastně se nic nezměnilo, celou dobu byl sám. Sám už je strašně dlouhou dobu. Jako by ani nic jiného nechtěl.
Prochází kolem železniční tratě, opět směrem na místo, které se opět nazývá Brno. Míjí místo, kde pohřbil Magneta, prochází mezi nějakými továrními komplexy, nahánějí mu vzpomínky a s nimi slzy do očí…
V dálce uviděl nějaké lidi. Je to sen nebo skutečnost? Už nedokázal rozlišit svět svých vzpomínek a svět reálný. Ale, co je to vlastně realita? Nebo spíš, je realita lepší než svět snů a vzpomínek? Realita zanechává hluboké rány, vzpomínky na šťastné chvíle jsou jako alkohol – umrtvují bolest a opíjejí falešnou hrou na štěstí. Pro Jeana byly vzpomínky to největší bohatství co měl. Život už nedával smysl. Najednou se poskytuje myšlenka zda boj o život, který vyhrál, nebyl vlastně zbytečný. Proč se snažit zachránit si za každou cenu život, když potom není pro co a pro koho žít.
Otevřel opět tu knihu, kterou četl. Ani pořádně nevěděl o čem je, byla psaná ve francouzštině. Když ji před deseti lety dostal, doufal že si ji jednou přečte a potom ji daruje někomu koho má rád stejně tak jako to udělali jeho rodiče. Už je na poslední straně. Vzpomínky se pomalu přeměňují ve sny, kdesi v hloubi mysli říká Už jsem do dočetl, tak teď je tato kniha tvoje. Už navždy bude ve světě, který je lepší než skutečnost.
