Hendrikson a Džefrson

Za devatero pivovary, osmero léčeben a sedmero hospod, žili byli dva kamarádi. Znali se už od dávných dětských let a spolu prožívali všechno dobré i zlé co je v životě potkalo. Měli na sebe skutečně neuvěřitelné štěstí. Chodili spolu do školy, pak na učňák a dokonce se spolu dostali i na vojnu. Tam je sice dost často rozděloval pobyt v base, ale občasné odloučení není nikdy na škodu.

Byli to opravdu kmásci k pohledání. První s nich se jmenoval Pepa, ale pro jeho věčně rozčepýřené vlasy mu nikdo neřekl jinak než Jožin z bažin. Ten druhý, se jmenoval Milan a byl asi o pět dní mladší, což občas nesl z nevolí neboť, jak říkal jeho kamarád mladší musí poslouchat staršího. Ten měl sice vlasy normální, za to pupek jak mořský příboj na Islandu. Podle čehož ho přátelé titulovali tlusťoch.

A že to byli přátelé opravdu velcí, svědčili i jejích naprosto z hodné koníčky. Měli totiž tři veliké zájmy. Čundrování, karty a hlavně chlast. Co se týkalo pití, neměli nijak zvlášť vyhraněný druh, pili zkrátka co teklo a co obsahovalo aspoň procento alkoholu.

Kdysi se jim dokonce stala taková nepříjemná věc. Když si jednou zašli do bufiku u Padovce na jedno pivo, netušili jak si s nima žízeň zahraje podrazáckou hru. Objednali si totiž pivko, z velikou chutí ho vypili a jelikož bylo obzvláště výtečné, dali si ještě po jednom. Pomlaskávali si jak dvě prasata u koryta a nemohli si skvělou chuť piva vynachválit. Dokřoupliho a poručili si repete. Toto se opakovalo ještě třikrát a když už nenacházeli slova chvály, k této skvělé lihovině, zeptal se Milan Jožina na docela banální otázku. Chtěl totiž jenom vědět, co je to pivo za značku. Načež jeho věrný kamarád odstoupil od stolíku a přes ramena ostatních stojících konzumentů, nahlídl jak zvědavá žirafa k pípě. Na výčepu vysela malá cedulka, které si předtím nevšimli a po je jimž přečtení okamžitě a střelhbitě opustili bufet. Byli uraženi a poníženi protože na cedulce stálo toto -DNES ČEPUJEME STAROBRNO 7% - oni přece takové sračky nepijou. Sedmička je totiž prej jenom výlučně pro staré báby.

Tuto příhodu si dávali jejich kámoši k dobru, když se někdy a bylo to dost často, tito dva ožungři zliskali a vymlouvali se na žízeň. Bylo jim totiž přátelsky řečeno ať nechlastají kořalky neboť mají hubu tak akorát na sedmičku.

Byli to fakt borci. Takový nějaký ohrožený druh mezi opilcama. Byli pořád spokojeni, bezstarostní a největší radost měli když v práci odbylo půl třetí a bilo padla. Dokázali tuto radost prožívat jak malé děti když dostanou hračku.

Ale úplně největší požitek radosti a štěstí prožívali, když nastala doba dovolených. Léto v plném proudu, hospody plné pijáků, kolem odpadkových košů hejna vos a hlavně tolik očekávaný a celí rok připravovaný čundr.

Rozhodování kam jed, nebyl v jejím případě žádný velký problém. Jezdili totiž pravidelně každý rok na Vranov, což pro neznalé není nic jiného, než klidné rekreační středisko na Vranovské přehradě. Měli tam už svoje osvědčené fleky a dokonalí přehled o místních hospůdkách. Mělo to bezesporu svoje veliké výhody, neboť tyto výchozí pozice, byli jedinými orientačními body pro případ, že by je nečekaně přepadla náhlá opilost. Což v jejich případě nebývalo nikterak výjimečné. Spíž tradičně pravidelné.

A tak jakmile padlo to magické datum a brány fabriky se za nimi na tři týdny zavřeli, přeladili mozek na frekvenci žízeň a stanice "pivo, víno, karty, rum" je jak věrná tasemnice doprovázela po celou dobu dovolené.

Byli toho názoru, že jednou za rok musijou dát těm mrškám mozkovým buňkám na prdel, neboť přílišná inteligence, by v nich mohla zbudit pochyby o alkoholu a uvézt k hlubšímu zamyšlení. Což si nemůžou vzhledem ke své pověsti dovolit. A že jejich pověst, poněkud šílených opilců byla oprávněná, svědčí i tato příhoda.

Celé to začalo někdy v půlce července. Který to byl rok, to už nevím, ale prezidenta tehdy určitě dělal pan Husák. Vysel totiž v každé kanceláři a svým podivným pohledem nám dělal průvodce takřka na každém kroku. Dobu která doprovázela tyto obrazy, dnes mnozí označují jako bodu temna, ovšem pro naše dva kamarády to byly ty nejsvětlejší z nejsvětlejších dob jaké kdy zažili.

Přípravy na tuto akci nebyli nikterak složité. Oba ve skříni vyhrabali mezi bordelem svoje staré tele, do něhož strčili tlusté ponožky, starý svetr, náhradní trenky, otvírák na konzervy a hlavně teplé kostkované pyžamo. Navrch k tomu všemu přibalili postarší spacák, který pamatoval ještě Napoleonovo tažení do Ruska a celou tuhle hromadu hader nakonec překryli chlupatou kožíškovou vestou zvanou králík. Celé tohle svoje skromné bohatství pak hodili na záda, na hlavu posadili pomačkané klobouky, rozloučili se ze svou prázdnou ledničkou a o půl páté, už stali oba dva, jak Američtí průkopníci u kiosku na nádraží. Zapomněl sem ještě připomenou, že ještě než setkali, stavil se Milan u jednoho známého a pučil si od něho sice stařičkou, ale zato skvělou kytaru. Ta svým vzhledem sice silně připomínala dobu národního obrození, nicméně naším kamarádům bohatě stačila.

A poté co dopili z voskových kelímku teplající pivo a trošku naladili pučenou kytaru, vyrazili šondavou chůzí, za klapotu vojenské značkové obuvi, zvané Kanada ke svému vlaku. V klidu a pohodě kráčeli nádražím, pobrnkávali si na kytaru a vůbec si neuvědomovali, že existuje taky něco jako jízdní řád, či pravidelný odjezd vlaků. Prostě pohoda klid. Až pískot píšťalky a jemné cuknutí vagónů, probral Jožina a ten slovem jimž se většinou tituluje dobytek, popohnal kamaráda a oba jak atleti se specializaci na sto metrů začali dobíhat, pomalu se rozjíždějící vlak. Byl to výkon hoden uznání. Představte si dva borce, kteří vypadají jak masky z karnevalu - kterak byl dobyt divoký západ - načež jeden mává kytarou jak Apač na válečné stezce a druhý jak postřelený divočák huláká na celé nástupiště "počkejte mi jedem taky". No a k tomu všemu jim jak koňské rolničky, cinkají na zádech v baťohu vychlazené lahváče. Opravdu úchvatný pohled. Ovšem neméně důležitým aspektem bylo i to, že vlak byl ryze České výroby. Neumím si totiž představit, jak by dobíhali třeba vlak Japonské rychlostní magistrály. Nato by nestačil snad ani Zátopek.

Je tedy jasné, že malí maratón který oba kamarádi absolvovali ukončili úspěchem. Podařilo se jim tedy na poslední chvílu naskočit a poté co jím průvodčí nadal do starých blbců a kdy se pohodlně usadili na nejbližším volném místě, oba shodně konstatovali že takhle se nezadýchali snad ani na vojně. A aby organizmu dodali zpátky tu těžce z tracenou energii, okamžitě zalovili v baťohu a vylovili po jednom ještě pořád studeném pivku. Padlo do nich jak Němec do zákopu. Bylo vidět že ztráta energie byla citelná.

Teď seděli vegeťácky u okýnka, mastili karty a občas se napili rychle teplajícího piva. Tady by se naskytla otázka, proč ti dva jezdijou vlakem a né autobusem. Vždyť v autobuse je to pohodlnější a hlavně rychlejší. Je to takové věčné dilema. Co je lepší a co horší. Dá se to jen těžko posoudit. Co však rozhoduje v případě naších kamarádů, je záchod. Tento nepatrný otvor v podlaze vlaku, mnohokrát pomohl v situaci, kdy byste v autobusu byli naprosto bezradní. Pochybuju že existuje na světě řidič který by na každou žádost zastavil. Takovej borec prostě není. A zkuste jed hodinu bez zastávky a vypít při tom šest piv. Takové muka nezažívali snad ani ve středověku. Ještě štěstí, že dnešní vagóny mají hajzlíky dva. Z čehož vyplívá, že ve vlaku platí heslo, všechny cesty vedou na záchod.

Tyto smradlavé prostory využívali naši kamarádi, opravdu kvalitně. Nejenže se tam vyprázdnili a před špinavým zrcadlem trošku přičísli, ale stačili ještě sbalit veškerý hajzlpapír který tam byl. Netušili ovšem, že tento nepatrný měkký kousek papíru sehraje v jejich čundr velice neblahou úlohu.

A tak když pak dopili poslední pivo a dojídali poslední zbytky odpolední svačiny, začala mašinka najednou pomalu zpomalovat a po silném cuknutí, které jim z hodilo ze stolíku všechny flašky, konečně zastavila na konečné stanici ve Znojně.

Tady se moc nezdržovali. Okoštovali akorát v místním bufetu točené pivo, prodali prázdné flašky a mazali přes celé město na výpadovku. Měli totiž ve zvyku, že zbytek asi třicetikilometrové cesty dojeli stopem. Bylo až spodivem, že za celých těch mnoho let co sem jezdili, neušli od města snad dál než kilometr. Vždycky se našel nějaký dobrák co je naložil a odvezl do vysněného Vranova.

Odtud se pak, jak dva samotáři potloukali krajem a místní hospůdky se jim stávali dočasným alkoholickým domovem.

Přišlo tu taky, ještě na jednu změnu. Jakmile se totiž ocitli na půdě, jak říkali, svobodného světa, začali si říkat přezdívkama. Jožin se změnil na Hendriksona a Milan zase na Džefrsona.

Jejich toulání mohlo začít. Nejdřív prolezli všechny hospody ve Vranově, poté udělali zátah na hrázi a pak proti proudu, pokud možno kolem vody, pomalu a v klidu šlapali dál. Dny utíkali, počasí bylo vynikající a tak asi po pěti dnech stanuli jejich nohy ve vesnici jménem Bítov.

Nevelká vesnička která byla asi pětset metru nad přehradou, je přivítala opravdu znamenitě. Útulná místní hospůdka s prostornou zahrádkou dala jasný rozkaz vyhodit kotvi. Sedli si za nejbližší volný stůl a žízní afrického slona který šel sto kilometru vyprahlou pustinou, začali pařit. Pivo do nich teklo proudem, občas to zazdili velkým rumem a svými historkami ze života kterými se navzájem doplňovali, zpestřovali tento sluneční den.

Avšak i letní den má svůj konec. Sluníčko se začalo pomalu skovávat za obzor a krvavé červánky jasně prozrazovali, že se oba dva krásně propili do teplého večera. vypili toho opravdu dost. Hospodský který je kasíroval a měl tuto opileckou mašinérii, svým ustavičným nošení alkoholu vlastně na svědomí, je jen zlehka upozornil, že je na čase že odcházijou, neboť kdyby to šlo takhle dál neměl by zítra co točit. Takové pijavice tu prý ještě neměl.

Zaplatili tedy nikterak malou útratu, koktavou větou sborově pozdravili "nashledanou krásna hospodo" a houpavou chůzí se vydali dolu k přehradě. Možnosti jak se tam dostat, byli dvě. Jedna vedla pěkně po silnici a druhá sice kratší, ale o to nebezpečnější vedla s prudkého kopce lesem. Ale jelikož se už smrákalo a Hendrikson se šíleně bojí bludiček vydali se dolů raději po silnici. Pod Bítovem byla totiž veliká chatová oblast a několik menších kempů. No a kde jsou kempy tam jsou aji hospody.

A tak pochodovým krokem, za zvuku písně , mi jsme kluci očkovaní satanem, mašírovali jak tamboři císaře Františka II. směr další otevřená putyka.

Cesta probíhala vcelku klidně. Jednou sice Džefrson zakopl o jakousik haluz a hodil takovou držku, že kytara na kterou celou dobu hrál, letěla luftem nejmíň deset metrů a jenom zázrakem neskončila na tvrdé silnici, ale v příkopu plném kopřiv. Jeho věrný kamarád, místo toho aby mu pomohl stoupnout a podal první pomoc, dostal okamžitě šílený záchvat smíchu a rozplácnutého Džefrsona se mezi smíchem drze zeptal, jestli prý toho zajíca chytil. Na což mu odřenou čuňou odpověděl, že jestli okamžitě nevytáhne z batohu flašku rumu tak vezme ten klacek o který zakopl a rozbije sním prozněnu čuňu jemu. Na češ sedli vedle sebe na kraj příkopu chytli se kolem krku a jak dva buzeranti usrkávali rumu.

Kolem se začalo pomalu stmívat a tak vytáhli s kopřiv dotlučenou kytaru, Džefrson si ju pověsil kolem krku, neboť jak se ukázalo, nositi ju na rameni není zrovna dobrý nápad a za zvuku písně, hospůdko hospůdko má, konečně dorazili do kempu. Tam, jak již bývá tradycí, okamžitě zasedli u kiosku. Okoštovali vzorek piva a když zjistili že je pitelné a kupodivu podezřele dobré, otevřeli klapky a lili to do sebe zas jak do vyschlé studny. Kytara byla od hraní doslova rozžhavená, s kelímku už byl takovej komín, že byl nahlej jak šikmá věž v Pise a nebýt toho, že existuje taky něco jako zavírací doba, chlastali by tam ti dva snad až do rána.

Takže když dveře kiosku konečně ozdobil zámek a pan výčepní šel chrnět, zvedli se od stolu i naší dva kamarádi. Hodili na záda svoje bágle, Hendrikson opřel přes rameno kytaru, chytli se kolem krku a stylem jenž silně připomínal opice připravující se k boji, začali shánět nějaké útulné místo k hajání. Jejich styl chůze byl opravdu zajimavej. To co by normální člověk ušel za hodinu, to by tito dva ožralci šli asi týden. Když totiž udělali dva kroky do předu, zhoupli se jako kdyby foukal silní vítr a při druhém shupu udělali zase krok zpátky. Přitom ještě stačili střídavě měnit pohyby v pravo a pak zase vlevo. Jednu chvíli se dokonce otočili úplně a stejným stylem se vraceli zpátky ke kiosku. Daleko nedošli, neboť když Hendrikson do magické noci, koktavě pronesl něco v tom smyslu, že se mu zdá že už tady byli, začali se bez dalších komentářů otáčet jak tahač s třicetimetrovým vlekem a po úspěšném manévru opět nabrali správný směr.

Ovšem asi po dvaceti minutách jejich speciální chůze Džefrson zase o něco zakopl a oba dva spadli jak dvě přezrálé hrušky k zemi. A kytara která se po pádu, temně rozdrnčela do tmi a zase jako zázrakem přežila, dala jakýsi tajemný rozkaz, aby z místa kde spadli, udělali okamžitě noclehárnu. A jelikož se s kytarou špatně diskutuje, poslušně jak pejsci začali vybalovat svoje spací potřeby. Bylo nutno obdivovat tyto dva opilce, že ať byli zliskaní jak chtěli, vždycky se převlíkli do již na začátku zmiňovaného teplého pyžamka. Teď však ještě seděli na spacákách a hořící svíčka která jim nahrazovala světlo, tiše dohlížela jak žvachlají poslední kousek salámu a zakusují ho tvrdou patkou ze včerejšího dne.

Když pak dojedli poslední sousto a zapili ho mocným douškem rumu, zabublalo najednou Džefrsonovi v břuchu a nepravidelná strava zapíjená pravidelným alkoholem, se hlasitě ozvala k životu. Prdnul si tak silně, že se věci které se sušili na šňůře u stanu vedle, zatřepali jako kdyby tudy proletěl malí uragán. Když si pak usral po druhé a smrad který se linul okolím silně připomínal rozpáraného cikána, vydal se chtě nechtě smradlavý Džefrson do blízkého lesa vysrat. A jenom tma která ho doprovázela a jak kouzelná čarodějka kvalitně skovávala, byla jedinou svědkyni, jeho nočního sraní. A sralo se mu opravdu dobře! Vidět ho sice nebylo, zato slyšet byl snad až do Bítova. Zvukem který silně připomínal splašeného hejkala totiž Hendriksonovi popisoval svoje kakací pocity. Dobu opuštění hovínka z jeho kaďáku, okomentoval těmito výstižnými slovy, cituju "jjeeeee tady se to krásně sere". Je vidět že skutečnému alkoholikovi postačí ke štěstí i tak málo, jako je dobře se vysrat. Když pak dokončil tuto příjemnou činnost a vrátil se zpátky ke spacákům, převlíkl se do svojeho kostkovaného pyžama, hltnul si ještě voňavého rumu ,zabalil se do spacáku a spolu s Hendriksonem, usnuli zdravým spánkem opilce.

Ráno druhého dne, bylo zase krásně. Ptáčci zpívali, motýli poletovali krajem a naši dva ožralci v klidu vyspávali opičku. Ze včerejší noci měli to štěstí, že spadli na dobrém místě. Chrápali totiž pod jakýmsi nízkým hustým stromem a ranní slunko na ně nemělo šanci. Jenomže když na ně nepřišlo slunko zbudil je klasický ranní opilecký absťák. První se zbudil vysranej Džefrson. Vybalil se ze spacáku jak se zimního kabátu, zašmátral po rumu a proti ksichtu, kterým rozespale čuměl do okolí, byl obličej mumie faraóna Tutarchámóna kandidátem na mis století. Když našel rum a zjistil že je ho tam tak najeden hlt, trošku se napil a zbytek začal pomalu lít do pootevřených Hendriksonovích úst. Ten prvně jen zlehka zamlaskal, ale jakmile naplno ucítil chuť rumu, okamžitě se probral, sedl si sebral flašku i se zbytkem rumu a z lásky ho dorazil. Pak chvílu jen tak seděli, čuměli do prázdné flašky a přemýšleli co budou celí den dělat. První přestal přemýšlet Hendrikson. Zvedl se sundal ze sebe pyžamo, protřepal si camprdlíka a oznámil Džefrsonovi že se asi zbláznil, ale že se de koupat.

Tenhle úlet zřejmě zavinil ten poslední hlt rumu kterým ukončil existenci flašky. Došel ke břehu a za veselého kamarádova povzbuzování opravdu skočil do chladivých vod Vranovské přehrady. Džefrson který nevěřil svým očím a s otevřenou hubou čuměl na koupajícíhose šílence, jenom utrousil drobnou poznámku že "kovboji se nemyjou". Sám radši spakoval věci, smotal spacáky a poté co Hendrikson vylezl z vody a po týdenním nemytí mírně znečistil přehradu, se domluvili, že než uschne, skočí zatím koupit ňáký lahváče a hlavně něco k snědku. To se Džefrsonovi líbilo. Nemusí aspoň nikde lítat. A tak vzal svoju bundu, zalovil v její kapse a chtěl podat ochotnému kamarádovy ňáký ten peníz ze společné kasy. Oba dva totiž celí rok šetřijou do prasátka a pak když jedou spolu na čundr, dají prachy dohromady a mají společný bank. Prachy většinou opatroval právě Džefrson, který teď marně lovil po kapsách a kromě pár drobných a nějakých halířů nenašel už vůbec nic. Všechno ještě jednou prohledal a když i na podruhé neuspěl, začalo být zle. Měli před sebou ještě víc jak týden a představa že to budou muset zabalit je víc než děsila. Začali všechno přehrabovat a přehazovat, ale nenašli nic.

"Ty vole mě někdo okradl" bylo první co Džefrsona po neúspěšném pátrání napadlo. Ale ani jeden z nich, v hlouby duše nevěřil že jeto pravda. Začali podrobně přebírat včerejší den a kousek po kousku skládat vedle sebe. Poslední zmínka o penězích nakonec padla na placení v místním kiosku. Ale Džefrsom se tvrdě zapřísahal nejvyššímu alkoholovému bohu, že po zaplacení, na sto procent strčil prachy spádky do kapsy. A to prý odpřísáhne i když byl ožralý jak motyka. A tak nakonec po chvilce přemýšlení, musel Hendrikson uznat, že i on sám si matně vzpomíná, jak si po placení Džefrson poklepával prachy v kapse.

Teď seděli smutně na spacákách a marně přemýšleli, co bude dál. Pomalu se začínali smiřovat se ztrátou peněz a smutná abstinenční cesta domů, v nich budila nepředstavitelnou hrůzu.

Tento srdcervoucí smutek, však netrval dlouho, pojednou se Hendrikson probral, stoupl si jak generál který právě dává povel k útoku a vykřikl záchranou větu "a neztratil jsi je ty pako jedno, když jsi sral". Tato myšlenka se zdála býti poslední šancí kde by ještě peníze mohli bít. Džefrson se okamžitě zvedl a rychlostí splašeného nosorožce, okamžitě začali z vervou Sherlocka Holmese pátrat po místě kde mohl pravděpodobně včera srat. Průzkum byl poněkud stižen tím, že si Džefrson vůbec nepamatoval místo kde by to asi mohlo být. Za prve byla tma jak v pytli a za druhé stav kterým oplýval, nebyl zrovna střízlivej. Jediným vodítkem by mohl být jeho smrad a taky fakt že nemohl kakat dál než pokud ho bylo slyšet.

Ale jelikož to sou ti dva, děti štěstěny a alkoholu, tak tajemný hlas hovna tiše volal "tady jsem, tady jsem, pojď za mnou, jen pojď" načež tohle volání vyslyšel jeho minulí majitel a asi po desetiminutovém hledání konečně stanul na místě činu. Shledání to bylo opravdu veselé. Pěkně pozdravil svoje hovínko které bylo momentálně silně okupováno hejnem much a okamžitě zavolal Hendriksona. Ten téměř okamžitě doběhl a když vyděl to co hledali, začal štěstím křičet jak šílenec a oba si šťastni, jak popeláři na Havaji padli kolem krku.

Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Ony totiž peníze které byli rozházeny všude kolem, měli jednu malou, dosti podstatnou a hlavně viditelnou vadu. Na první pohled to nebilo znát, ale jakmile je Hendrikson začal sbírat a brát do ruky, důležitá závada vyšla na povrch.. Nechal sběru, podíval se na svého kamaráda a dosti hrubě mu řekl větu, která za vzrostlým smrkem krčícíhose Džefrsona ani tak noc nepřekvapila. Povídá " ty prase ty sis těma prachama vytřel tu tvoju chlupatou prdel". Načež mu odpověděl, že asi jo, ale že silná opilost která ho v noci přepadla, všechno omlouvá. Prý asi nemohl najít v té tmě nějaké lupení, tak instinktivně šmátl do kapsy. Chvilku na sebe bojovně čuměli, střídavě házeli pohledy na posrané peníze a pak se začali jak vymatlané paka smát. Sedli na šutry a radili co dál.

Nevymysleli vlastně nic. Jediné co museli udělat, bylo znovuuvedení peněz do oběhu. Úkol jak stvořený pro Džefrsona. Když si je prý posral ať si je taky umyje. A tak chudákovi nezbylo nic jiného, než všechny peníze pozbýrat, vymyslet z působ jak je zbavit hoven a hlavně zachovat jejich finanční hodnotu. Při smradlavém sbírání vyšlo taky najevo, že některé penízky byli přetrženy na půl. Vesměs převládali stokoruny. Nebylo jich moc, zato každá půlka byla zasraná co do kvality, opravdu znamenitě. Taky bylo pozoruhodné, že byli posrané úplně všechny, vypadalo to Džefrson sral na etapy a že v každé pauze prováděl prdelní očistu. Opravdu čistotný čundrák.

A tak poté co všechno sezbýral a strčil do igelitového sáčku, se oba vrátili zpátky ke svým věcem, tam všecko spakovali a jelikož měli hlad a hlavně žízeň, hodili bágle na záda a mazali s kytarovým doprovodem za zvuku písně, Rutyšuty Arizona Texas, směr nejbližší pumpa.

Neuvěřitelné štěstí bylo, že pumpa stala si dvacet metrů od kiosku, takže než začali s praním peněz, mohli si za zbylé drobné, kterými si naštěstí Džefrson zadek nevytřel, koupit dokonce osm piv. Když o tom tak přemýšlím tak s těma drobnejma si mohl tak akorát škrabat v prdeli kaštany. I když z desetníkama by to byl asi problém.

U kiosku si teda každý s chutí vypil dvě piva, pak si koupili ještě jedno a přesunuli se z velikou nechutí k pumpě. Tam nastalo drama. Džefrson vytáhl pytlíček s posranýma penězma, pěkně je vysypal na beton, zatěžkal kamenem aby neulítli, vzal jednu bankovku mezi dlaně a křikl na Hendriksona ať se opře do pumpy že je připravenej. Nato Hendrikson odpověděl mohutným záběrem a opřel se do vrzající pumpy tak, že by veslaři na Římských Galeonách pukli závistí. Pumpoval opravdu kvalitně. Voda stříkala na všechny strany a s posraných peněz se pomalu stávali peníze čisté.

Byl to opravdu zajímavý pohled. Lidé se občas zastavovali a nevěřícným pohledem, sledovali tuto podivnou dvojici. Není se čemu divit, vidět dva chlapíky znihž jeden pumpuje jak o život a druhý v dlaních umývá nějaké papírky, které silně připomínají peníze, to člověk opravdu nevidí každý den.

Avšak každá práce má svůj očekávaný konec. Když domáchali poslední kousek socialistické měny, a rozehnali přihlížející dav, posbírali na cestě několik větších kamínků a u kiosku na lavici začali sušit mokré peníze. Poskládali je pěkně vedle sebe a kamínkama zatěžkávali aby neulítli. Hendrikson mezitím skočil koupit za poslední drobné pivo a všichni se pak pěkně ohřívali na sluníčku.

A jelikož bylo toho roku léto opravdu zdařilé a sluníčko kvalitní, za necelou hodinku, kterou naši dva kamarádi vyplnili hraním karet, neboť na dluh pivo nedostali, byli penízky suché. Sebrali je se stolu a s poučením ze včerejší noci převzal peněžní dohled raději Hendrikson. Strčil je do kapsy a naivně šel nakoupit něco k snědku a ňáky to pivo.

Když pak vystál jako blbec asi pětiminutovou frontu a byl konečně na řadě, tak aniž by si začal cokoli objednávat, spustil na něho asi metrákový dvoumetrový prodavač. Že jestli si myslí že bude platit těma usušenýma penězma, tak ať se honem rychle vzpamatuje, nebo uvidí tenhle kiosek z vrchu. Hendrikson jako mladý chlapec z prvu nechápal, proč by měl při placení, vidět kiosek z vrchu. Ale záhy velice rychle pochopil, neboť ho prodavač upozornil, že ho nakopne do prdele tak, že poletí jak Gagarin ke hvězdám, a načeš pak bude mít tu čest spatřit jeho obchůdek i z jiného pohledu. Na toto přísné varování nemínil sedumdesátikylový Hendrikson nic namítat. Přikývl a odcházel zklamaný a žíznivý zpátky ke stolu. Ale než tam došel, stačil ještě zaznamenat jak na něho prodavač volá, že ať se seberou a prý když si pohnou, stihnou ještě poštu ve vesnici. Tam jim možná tu jejich hrůzu vyměníjou.

Je totiž pravdou, že peníze opravdu vypadali, jako kdyby je právě vytáhli krávě s prdele. Byli pomačkané a na některých místech dokonce viditelně vybledlé. Na některých bylo dokonce vidět ještě zbytečky původní hovnové malby.

Teď smutní, hladový a žízniví honem vymýšleli co dál. A jelikož podle slov prodavače moc času nebylo, padlo rozhodnutí velice rychle. Domluvili se následovně. Džefrson který to vlastně celé způsobil a kvůli kterému už od rána hladověly a žíznily, neboť čtyři piva na osobu je horší než povinná školní četba, vezme vyprané peníze a pokusí se nějakým zázračným způsobem stihnou poštu nahoře v Bítově. Když půjde sám má reálnou možnost, že třeba něco stopne.

A tak se i stalo. Džefrson sebral prachy, popleskal kamaráda po tváři a s pozdravem že to určitě stihne, vystartoval jak Tasmánský čert směrem k tolik důležité poště. Hendrikson si zatím ustal na přilehlé louce hodil si pod hlavu spacák a oddal se krásným snům. Všude kolem okolo se rekreanti právě pouštěli do skvělých obědu a krásná mastná vůně smaženého lanšmitu, dávala kraji pocit ráje.

Pocit ráje prožíval i Džefrson, ačkoli vypadá jak Medvídek Pů po přechodu, měl hnedka na začátku cesty Šťastnou ruku. Hnedka druhé auto co jelo kolem zastavilo a hodilo ho přímo před budovu pošty. Tolik štěstí najednou určitě nečekal. Okamžitě zjišťoval jestli je ještě otevřeno a když vstupní dveře zlehka zavrzali, vlezl dovnitř a okamžitě se dožadoval výměny peněz. Paní u přepážky si prvně Džefrsona podezřele okukovala, ale když zaprosil jak malé děcko, tím stylem že, začal vyprávět pohádku o slepičce a kohoutkovi, že jeho kamarád v oboře nožky má na hoře, žízeň má velikou převelikou, ale bohužel ani korunu, s želelose jí nad hrozným osudem a začala vyplňovat jakýsi dotazník. Mezi tím ji Džefrson zmateně vykládal jak nepřízni osudu spadli peníze do vody a jak při neopatrném zacházení došlo i k čistě náhodnému roztržení. Paní pošťačka si asi stejně myslela svoje. Nakonec mu peníze vyměnila a po zaplacení drobného poplatku a po lehkém pokárání jak se má příště chovat k penězům, vyběhl Džefrson ven a lesní zkratkou poklusem upaloval zpátky ke kiosku.

Když pak doběhl a celí Šťastný předával penízky Hendriksonovi, usmál se jak blbeček, praštil ho po rameni a povídá "běž už konečně pro to pivo, mám žízeň jako prase"

A to je konec. Pan prodavač byl konečně s penězi spokojen, Hendrikson z Džefrsonem taktéž a zbytek čundru mohl dál nerušeně alkoholicky pokračovat.

Co říci na závěr.
Džefrson už nedrží čundráckou kasu
a určitě zakoupil pár akcii nějakého velkého výrobce hajzlpapíru
a Hendrikson zase prozněnu nosí na čundr valchu.
Jeden nikdy levý.