Kde si byl, anděli můj!

Léky, budiž to pochválena věc. Sou nám každému dobře známé. Ať už je používáme proti nemoci, nebo jako feťáci svoju oblíbenou algenu pro chvíle blaha, či k tomu, když se chceme třeba otrávit. Zkrátka a jasně, léky využíváme vždy pro svou potřebu. Podotýkám osobní. On už ten název „ léky“ v sobě jaksi skrývá cosi jasného, i pro ty totálně vygumované. Je totiž odvozeno od slova léčiti se.

Ale pozor, mohlo by se jmenovat třeba uzdravováky , nebo kurýrováky či dalších milion různých názvů. Ale jelikož naši předci uznali za vhodné použití slova -léky- budiž jim zato vděčni a netrapme se věcma které stejně nezměníme.

Co však změnit můžeme, je jaksi tvar a druh, už zmíněných léku. Můžeme mít prášky, injekce, kapačky a nebo taky nic. Prostě nic. A to je problém právě tohoto příběhu Používejte léčivé látky jen tehdy, když je opravdu potřebujete. On totiž nemusí být lék jako lék, vždycky lékem

Je to už ňáký ten pátek, kdy moja milovaná sestřička, jenž si nosí v občanském průkazu jméno Leona, pracovala coby farmaceutická pracovnica v jednom nejmenovaném závodě, na výrobu právě již zmiňovaných léčiv. Tím nejmenovaným závodem nemyslím nic tajného, problém je vtom, že už si nepamatuju jak se ta fabrika vlastně jmenovala. Fakt je ten , že je to vcelku jedno a jedno taky je, u čeho vlastně pracovala. Co však jedno není, je to, že mohla mít jisté přípravky, kterým se furt, ještě říká léky. Berme to jako široký pojem, ale tady se jednalo o jistý vitamín, který po požití, měl takový účinek, že člověk který běžně vypije 6 piv, mohl teď vypít 15 a pak kliďánko odfrčet dom a ještě si dát repete .

Prostě to fungovalo jako dokonalí likvidátor alkoholu. Samozřejmě, že ne úplně stoprocentně, ale pro náročného pijana zcela postačující. Problém byl vtom, že játra dotyčného, asi dostali pěkně na prdel a o ledvinách ani nemluvě.

Jenže v mládí je pokrok a co nezkusíš nevíš. Každé malé dítě, když mu maminka řekne „nedávej ruku na plotýnku, spálíš se“ najisto tam tu ruku dá, spálí se, ale příště ví moc dobře že je to au au au. A tak to bylo aji se mnou. Když sem se dozvěděl, co že to tam mají za divy, nedalo mých 17 let a jako neodolatelný svůdce sem žebral na svoji drahé sestřičce o hrst oněch kouzelných prášků. No a jelikož sem bratříček hodný a miloučký, neodolala má švíca a hrst oněch střízliváků a ničitelů alkoholu mě přinesla. Po předání pokladu mě dala odborné instrukce a hokus pokus mohl začít. Návod zněl, sežrat 3 prášky a za pul hodiny se dá slopat o sto šest. Jenže pozor, člověk, nejenže je bytost zvídavá, ale je i bytost vychcaná. Což v tomto případě znamená opatrná. Takže když sem v dlani protřepal těch oněch pár zázraku, zastihli mě pochyby. Co když se něco stane , co když se třeba otrávím, zkrátka co když něco?

A právě pro případ takových situací jsou k dispozici kamarádi, přátelé a lidé, kteří právě k vám sdílijou tu tolik potřebnou důvěru. A přestože zas tolik důvěřivých přátel člověk nemá, tak já sem měl to štěstí že se přece jen jeden borec našel. Byl to můj bratránek , kterému dal osud do vínku jméno Petr. Až do této doby to byl člověk slušný, hodný a velmi dobře vychovaný, moc nepil a to bylo právě to vodítko co mě přivedlo na nápad použít k pokusu právě jeho. Zprvu se cukal , že neví a tak , ale moje přesvědčení ,že já sem to osobně zkoušel, mu nakonec dodalo odvahy. No a tak ošizen lží vlastního příbuzenstva, převzal ode mě 5 prášků, které sme nazvali- prášky chlastáky-. Poučil sem ho co do problému použití chlastáku a po domluvě dne a hodiny sme se měli sejít v malebné hospůdce z ještě malebnějším názvem KONVICE. Oba sme ju znali a tak to bylo o to jednoduší. Hodina h. připadla na čtvrtek kolem 16 hodiny. V tuto hodinu středoevropského času měl začít jeden z nejzajímavějších pokusu v dějinách lidstva. Spojit farmaceutický produkt s produktem lihovaru a pivovaru to ještě nikdo nikdy nezkusil. Samozřejmě za účelem léčení a hubení škodlivin. Ovšem vážení, ono to taky tak podle toho dopadlo.

Ten dotyčný pokusný králík Petr a to můžu odpřísáhnout, nato ještě doteďka vzpomíná. A myslím, že vám nedá moc přemýšlení jestli v dobrém nebo špatném. V každém případě je dostatečně poučen, co do problému důvěry ke svému bratránkovi a hlavně co do problému používaní prášků.

Ono totiž ten pokus doprovázela smůla za smůlou. A nejhorší na tom je, že až do poslední chvíle sem ani já sám vlastně nevěděl, proč to tak všechno dopadlo. Ale jak známo ze slov slavného Sherloka Holmese „v každém, i v tom nejzáludnějším problému, dojde vždy k logickému vysvětlení“. A tak tomu bylo i toho dne. A nejhorší na tom je, že stačilo jen tak málo a všechno mohlo být úplně jinak.

Ale nebudu vás už napínat a přejdu rovnou k věci.

Ten osudný den připadl jak sem už říkal na čtvrtek. Datum si už nepamatuju a je to škoda pač by si ho dotyčný Péťa asi zaškrtával v kalendáři jako den hrůzy a poroby. Měli sme to štěstí , a to asi jediné toho dne, že sme se potkali v jednom autobusu, který jel do toužebně očekávané hospůdky. Kdyby chudák Petr věděl co ho čeká, asi by nasypal na silnicu hřebíky, nebo by uškrtil šoféra, jen aby se k hospůdce nedostal. Avšak osud chtěl jinak a za necelých 20 minut jízdy stanulo naše vozidlo městské hromadné dopravy u paluše Konvica. Zastávka měla velmi výhodnou pozici, bila totiž přímo před pivním rájem. Což ocenili zřejmě opilci jimž při vyšší konzumaci alkoholu vypovídala chodidla.

Nám zatím chodidla fungovali perfektně a zažívací trakt se už netrpělivě těšil jak bude snaživě likvidovat sloučeninu vody, chmele a sladu. A tak sme vystoupivši z autobusu , po dlážděném chodníku, který měl ke slavné VIA APPIA daleko asi jako lahváč od plechovky rajčatové šťávy, došli k paluši a po třech ošlapaných schodech vstoupili do objektu jenž se měl stát na pár hodin našim domovem i výčepem.

Usedli jsme za nejbližší stul a větou tázavou sem oslovil Peťu co a jak. Myslel sem kolik zbaštil těch prášku a jak se cítí. Odpověď mě trošku z neklidnila , ale na druhé straně dodala až zhýralé zvědavosti co se stane. Neboť při kladném výsledku sem se viděl jak jako profesionální kšeftař prodávám prášky pro pijáky začátečníky a svádím je na scestí alkoholu. Jó a abych nezapomněl Pěťa mě řekl , že zbaštil všech 5 a že se cítí dobře jen má trošku takový divný pocit v žaludku. Uklidnil sem ho, že je to jenom nervozita a že po vypití prvních 5 piv odpadne.

Ojoj jak tenkrát ten můj anděl strážný musel máknout, aby mě, místo Peťovi nervozity neupadla huba. Poněvadž jak se později ukázalo , ty oné žaludeční potíže měli s nervozitou společné opravdu pramálo co. Řekl bych spiš že neměli společného naprosto vůbec nic. Ale nechme už stínování a pojedeme dál.

Paní výčepní v oné hospodě, byla velmi milá, ochotná, taky velice rychlá a hlavně všímavá. Pivečko nám nosila, co do rychlosti srovnatelné z utíkajícím zralým třicátníkem, na hajzlík z akutní uplavicou . Což se dá shrnout do jednoho slova , nosila zkrátka rychle. A musím pochválit aji míru , pač ta byla taky poctivá. No a jak přibývalo čárek na lístku , tak přibývalo i množství alkoholu v krvi nás všech. Musím říct že opravdu všech, i když sem si až do jistého okamžiku myslel že Pěťa je díky práškům chlastákum tohoto potěšeni ušetřen. Avšak, byl to dosti krutý omyl!

Co pivo, to čárka, co čárka to znamení nehtem na zeď, aby nikdo na dnešní den nikdy nezapomněl. Abyste rozuměli, Peťa totiž svojou rukou pravačkou, prstem ukazováčkem a nehtem který si jako jediný neokusoval , vyrýval do zdi hospody taktéž čárky , aby prý věděl kolik toho vypil. Jestli to tam v tý hospodě ještě je, tak to berte jako varování. Ono by se zdálo , že těch čárek zas tolik není , ale toho utrpení co člověk kvůli 7 pivům zažije je, si myslím až až . Na zdi by ste teda našli 7 čar, ano jenom 7 čar. Pač dál se už v konzumaci náš králík nedostal. Ne že by už neměl snad chuť, či nemohl, to ne. Spiš naopak, cítil se velice dobře a měl chuť pít dál, ale padl návrh že by sme mohli změnit lokál. Nakonec změna je život, ne ? On byl pro a já měl radost že prášky z kterých sem měl takový strach , fungujou skvěle. Oj jak sem se mýlil.

Peťa si pohladil pupíček, pochválil pivo, prášečky a s pozdravem nashle hospodo, nás hnal ať si pohnem, že prý chce konzumovat dál , ať to stojí co to stojí. Dodal že takový perfektní účinek nečekal a že jeho pajšl čeká na další příval rezavé lihoviny.

Dneska můžu z určitostí říct, že se tenkrát velice unáhlil, co do problému množství oné žádoucí tekutiny. Po pronesení této památné věty, už totiž náš milí Peťa, do sebe nedostal naprosto vůbec nic. Spíš naopak.

No a od tohoto okamžiku, dostali věci naprosto opačný spád !

Takže když sme zaplatili útratu , která se Peťovi zdála velice pramalá a zároveň opustili tuto velice atraktivní hospodu, vydali sme se asi na pětimetrovou cestu k autobusové zastávce. Zastávka byla naprosto opuštěná. A aby ji nebylo smutno, sedli sme si na krásně rozvrzalou lavičku. Lavička smutně vrzala, no a mi sme živě konzultovali, kam to teda zapadnem, ukojit Pěťovi pijácké touhy. Museli jsme přemýšlet rychle, pač náš drahý pokusný králík začal zničeho nic poněkud ochabovat a chřadnout. Seděl a čučel do blba, jestli náhodou autobus MHD někde nepíchnul kolo, poněvadž sme ho už netrpělivě očekávali. Chřadnoucně jenom suše podotkl, že je mu ňák divně od žaludku a že by prý potřeboval velkýho ruma. Prý na spravení chuti.

Jak se později ukázalo, jediným lékem na spravení chuti , by byl asi dokonalí výplach žaludku. To sme ovšem ještě jaksik nevěděli.

A tak při pohledu na vadnoucího Peťu, padla volba na hospůdku malebnou, malou a dobrým pivem oplývající. Měla poutavý název HŘÍBEK . Dneska by ste ju pod tímto názvem marně hledali, stojí sice tam kde stávala dřív, ovšem její dřevěná cedula s kouzelným hříbkem v rožku je nenávratně pryč.

Když sme Hříbek jednohlasně odsouhlasili, s Peťovím zdržením hlasování a sprostou poznámkou na spolehlivost MHD, začal sem mýt takový divný pocit v zádech. A že to byl pocit, opravdu zvěstující něco zvláštního, se prokázalo co nevidět.

Když konečně přifrčel prázdný autobus a mi do něho šupem nastoupili, začal Peťa ňák podezřele ožívat. Jeho suchý humor se rozlíhal autobusem a gumové kola, značky Barum nás pomalu vezli, směr vytoužený hříbek.. Za necelých 15 minut sme mohli zvolat Vivat Hospodo, to proto, že autobusák šlápl na brzdy a skoro smykem zastavil na zastávce, jenž se pro svoje atypické místo říkalo pod mostem . Vystoupili sme s vozítka a vykročili chlastat. Od toho to okamžiku se začali dít podivuhodné věci.

Když Hylari stanul na vrcholu Everestu měl určitě radost a velikou pýchu, že udělal ten poslední rozhodující krůček, dělící jeho tělo od vrcholu.

Náš mílí Peťa byl to samé, ale obráceně. Strašně rád by ten krůček neudělal a věci by dopadli úplně jinak. Když sme totiž krokem kvapným, kráčeli vstříc studenému pivku stalo se něco ,co sem ještě nikdy v životě nevyděl a co asi už nikdy neuvidím.

Šli sem asi dva kroky v předu a milí Peťa šoural svoje chřadmé tělo pomalu za náma. Moc nemluvil , jenom něco mumlal. My sme si vykládali o tom, jak si dáme v hospůdce utopenca, když v tom se vedle mě objevilo něco , co se nedalo v tom okamžiku dosti jasně identifikovat. Vypadalo to jako válec, nebo jako když vystříknou hasiči proud vody z hadice. Co to bylo, se dalo zjistit, až to dopadlo na zem a ze silným plesknutím se to rozstříklo na dlážděný chodník. I silný zápach prozrazoval, že vanilková zmrzlina to asi nebude. Hned nato sme se otočili a nevěřili svým očím!

On totiž chodník po kterém sme šli , je lemován asi dvou metrovým plotem z trubek. Tyči se do výše a silně připomínal ohradu pro vězně

A právě v okamžiku kdy sme se ohlídli, začal se Peťa kroutit jak vývrtka a zvláštním tělocvičným úkonem připomínající něco mezi jógou a dřepem se pomalu přesouval až k železnému, cestu lemujícímu plotu. Klekl si, strčil hlavu mezi šprušle a řevem jenž silně připomínal umírajícího hrocha vyprazdňoval ústním otvorem , téměř vše co až do posavad leželo nebo se snažilo trávit v jeho momentálně nepoužívatelném žaludku.

Byl to strašný pohled.

Vidět klečícího kamaráda, jak zvrací veškerý alkohol, který do sebe s takovou láskou nalil, vám musí byt strašně líto. Samozřejmě že né toho kámoša, ale toho chlastu.

Sledovali sme trpící zvíře a žasli nad tím, jak pestré barvy dokáže lidské tělo vyprodukovat. A byli to odstíny opravdu zvláštní, určitě by pan Leonardo da Vinci jenom sršel závistí, pač takové barvy by určitě nenamíchal.

Stáli sme dál vedle něho a smutně pozorovali jak se trápí. Když bylo patrné, že veškeré života důležité potraviny a tekutiny nenávratně a navždy opustili jeho útroby, pokusil se Peťa vstát. Vstávání připomínalo boxera po K.O. v prvním kole, těžce oddechoval a jeho barva ve tváři by se dala definovat jako velmi bledá. Vstal a očima přivřenýma jak japonec po ránu , za skučení a držení se břicha, vydal se krokem pomalým a nejistým, směr zastávka šaliny. Stačil na nás ještě zamávat a nám bylo jasné, že s pití piva už nic nebude. My sme si nato pivčo samozřejmě šli, ale holt ošizeni o jednoho pijáka.

Čekali sme ještě chvilku než se nám ztratil z dohledu a při pohledu na místo činu , jenž připomínalo jako kdyby tam někdo rozpáral slona, odcházíme do hospody. Objednali sme si pivko a začali sme řešit problém, jak to že se stalo to, co se stalo. Nejvíc mě trápila myšlenka že prášky chlastáky, asi zas tak dobré nebudou a vidina bohatého výdělku se mě navždy rozplývala do prázdna.

Zbytek osazenstva zase naopak začalo sršet humorem a hlasitě se vracela, za mimicky velmi zdařilé imitaci, k Pěťovu mučednickému výkonu . On by si někdo řekl, že to vůbec k smíchu nebylo , ale kdyby ste to viděli , asi byste změnili názor

My sme to probrali odspoda na horu a zvršku dolu a došli sme k závěru, že to Peťa prostě nezvládnul. Že to bylo, prostě na něho moc. No a s tímto pocitem klidu sme se po vypití pár piveček rozešli na ubytovnu.

Já sem věřil, že ráno bude Peťa zase v pořádku a že s práškama chlastákama se musí zacházet opatrnějc. Asi si jich vzal moc a tělo to holt nezvládlo. Byl sem spokojený jak sem to krásně vymyslel a těšil se, až zase uvidím svojeho drahého příbuzného.

Ale bohužel sem se ho druhý den nedočkal, nedočkal sem se ho dokonce ani v pátek na nádraží. To bylo zlé. A bylo to taky poprvé, co mě v zádech dosti krutě zamrazilo. Do prdele, říkal sem si, aby se mu volovy fakt něco nestalo. No a jak se ukázalo, od pravdy sem nebyl daleko.

Ono vůbec celé rozřešení problému přišlo, až v sobotu odpoledne. Bylo to rozřešení které mě utvrdilo v tom, že pořekadlo NÁHODA JE BLBEC je pravdivá a sakramentsky mazaná.

Peťa který za mnou přišel právě v sobotu , byl už v pořádku . Na otázku kde byl, mi odpověděl , že mu bylo tak strašně blbě , že si musel zajít k doktorce a ta mu dala až do pondělka neschopenku . Jeho hřála neschopenka v kapse a mě hřála v hlavě myšlenka že se vlastně nic nestalo. Že zkrátka nežádoucí efekt z požití prášku vznikl z neodborným zacházením

Nabídl sem Peťovi, že by sme to mohli zkusit znova s menším množstvím prášku. když ale jeho oči zajeli pohledem na kredenc s nožama a když k tomu začal mumlat něco o třech žaludkách, bylo mi jasné, že z dalšího pokusu nebude nic. Víte on je Peťa dobrý kluk, ale myslím si, že by se v případě bodnutí mě kudlou do zadku moc nerozmýšlel.

Po této čistě přátelské debatě sme se rozloučili a já sem si nahlas přemýšlel koho bych dál poctil ochutnávkou prášečku . U Petra to dvakrát dobře nedopadlo, takže sem si říkal že do třetice všeho dobrého. Do třetice proto , protože milí Peťa vydal aspoň za dva.

No a jak si tak záludně přemýšlím , vyrušila mě svým příchodem dom, moja mamka. Myslím že se tenkrát vracela s práce , ale to je dneska už jedno. Jedno však není to, že se vrátila dosti v unaveném stavu a ze skuhráním že ji bolí záda. Ona nato dosti trpí a když je nejhůř, má nebo aspoň tenkrát měla v zásobě léky na utišení bolesti. Byli to takové malé žluté prášečky které se prodávají v drobném papírovém pytlíku a ne v tubě jak je ve většině případě zvykem. Ona je měla vysypané, poněvač se pytlík roztrhl, v malovaném hrnku na polici v obyváku. No a jak sem říkal, záda ju dost boleli , tak si vzala jeden ten prášek na uklidněnou. Sedla si do křesla a čekala až to zabere. Jenže účinek ničíci bolest nikde. I což, řekla si , jeden je asi málo a tak si vzala druhý. Ovšem výsledek byl stejný, zase nic.

A zde již každý pozorný čtenář pochopil, že případ je tímto vyřešen.

Já kdyš spatřil matičku svou, která si naivně namlouvala, že sou prášky asi staré a proto nepůsobí jak mají, vybavila se mě scéna z doby, kdy sem prášky dostal. Já sem je totiž taky dal do hrnku na polici v obyváku , nevědomky toho, že vedle sou prášky z cela jiného rázu a určení a které sou taky jak na potvoru od těch druhých k nerozeznání. Oba dva druhy totiž vpadají jako žluté lentilky, a tak není divu, že sem je pak při opětovném odebrání nepoznal. Prostě sem sáhl do hrníčku vedle a nahmatavši tytéž vzhledově vyhlížející prášky, nepřemýšlel sem ani chvilku nad tím, že by vedle mohlo taky něco byt. Prostě sem je sbalil a jak už bylo na začátku řečeno, dal je nebohému Peťovi. Chudák.

Ale zase na druhé měl aspoň jistotu že ho při tom útrpném blití neboleli záda. A maminka ta si zase mohla dát frťana a bylo by to, jako že nepila nic.

Kdo na tom byl tenkrát líp nebo hůř ,už dneska těžko vyřeším. Jedno je však jisté , od té doby mám co do problému prášku svůj nerozbouratelnej názor a něco mě říká že klučina Petr taky.

Co říci na závěr.

Léky asi nechám na doktorech, ti se v nich aspoň vyznají.

Já mám jen navždy živou vzpomínku, jak mě v Brně při cestě do hospody předběhli blitky. Opravdu na takový výkon se nezapomíná, a doufám že se už nic podobného nebude v mojem životě nikdy opakovat.