Krvavá tráva

Západ slunce v Lese úsvitu měl velkou moc, takřka magickou. Ačkoli hvozd byl pojmenován po úsvitu ten největší div byl západ slunce. Poslední paprsky denního světla pronikaly korunami stromových gigantů a prováděly na nich úchvatné barevné čáry. Samotný les mohl pro nepozorného pozorovatele působit jako nepřehledný shluk stromů, keřů a všelijakých bylin ale ten, kdo by si dal pozor, by uviděl, že všechno v tom lese není zcela přirozené. Na jednom místě byly lesní cestičky, nevyšlapané zvěří, některé stromy byly uspořádány podle jakéhosi vzorce a na některých kamenech byly vidět stopy dlát. Za to mohli elfové, dlouhověká stvoření stará jako les sám a to oni jsou jeho strážci snaží se, aby mu nikdo, ani oni sami, neuškodil.

Eltranei byla před nedávnou dobou největším sídlem elfů v okolí deseti mil. Nyní to už není tak slavné, protože Eltranei nyní nemá více než několik domů v korunách ohromných elfských stromů a několik lanových mostů, které stromové domky spojují. Byla větší, ale před čtyřmi lety se zde přehnala válka, jak ukazovala vypálená místa po domech a vyvrácené stromy. Neválčili zde elfové s lidmi, trpaslíky či skřety, což také nebylo výjimečné, ale sami mezi sebou. Vždyť elfové nejsou jednotný národ, jak by se někomu mohlo zdát, ale dělí se na čtyři skupiny podle barvy vlasů a jsou rozdrobeni mezi mnoho klanů a rodů, které mezi sebou zápasí a navzájem se na sobě mstí, takže když se dva rody znepřátelí, často trvá staletí než zbraně utichnou a zavládne mezi nimi mír.

Byla noc a většina obyvatel šla spát. Jen několik se oddávalo melancholickému zmateně sborovému zpěvu v koruně stromů a jeden ospale brnkal na harfu. Avšak bylo zde i místo kde se žilo. U kořenů jednoho z gigantických dubů stál dům, z jehož okének blikotalo přívětivé světélko a na jeho verandě pokuřovali a konverzovali elfové. Byla tu skupinka rudovlasých Vysokých elfů, kteří se sem vydali prodat svoje kovářské umění, světlovlasí Světlí elfové, zelenovlasí Lesní a několik černovlasých vyslanců od Temných elfů. Uvnitř se popíjelo a karbanilo. Vůdce Vysokých smlouval se svým světlovlasým obchodním partnerem, černí hráli o peníze jednu z oblíbených deskových her svého národa. Byla to taková typická elfská hospůdka.

Temnotou procházel elf v tmavém plášti a jeho schopnost splynutí s nocí ještě zvýrazňovala jeho příslušnost k Temným. Jmenoval se Kalinthir a byl synem Gelranga, stařešiny rodu En Valgan. Jeho celé jméno bylo ještě delší a plné přídomků, jak je u elfů zvykem. Měl tady vyřídit pikantní rodovou záležitost. Měl zabít vraha svého otce. Prošel kolem velkého bludného balvanu, který označoval hranice vesnice. Bodré společnosti na verandě si ani nevšiml, což rozrušilo hlavně posly Temných. Ti tušili, že se tady asi semele něco nepěkného. Prudkým pohybem rozrazil dveře hostince až při nárazu o stěnu hlasitě bouchly. Společnost uvnitř utichla, jakoby je náraz všechny zmrazil v okamžiku tichého očekávání.

„Je zde muž a válečník z rudých známý jako Ilífal Vrinastalow, který v bitvě v Lütenském lese zabil stařešinu rodu En Valgan, Gelranga Sličného?“ Zaznělo hřmotně sálem. Teprve teď když Kalinthir vystoupil ze stínu, bylo vidět jeho vysoké čelo, nepříliš dominantní postava a tvrdě aristokratické rysy.

Od jednoho stolu vstal obyčejně vypadající Vysoký elf s mohutnou postavou a několika hlubokými jizvami na obličeji, kterému se za pasem houpala šavle. Nebyla nějak zvláště zdobená, ale bylo na ni vidět, že to je kus dobré zbrojířské práce. Málokdo věděl, že to byl meč vyrobený ve velkých kovárnách v Enthě nejlepšími kováři vysokých elfů, jak ukazoval znak na jílci. Vyrval ho z mrtvých rukou jednoho Světlého elfa.

Promluvil „Já jsem Ilífal, voják krále Vysokých elfů! Ale v Lütenu jsem zabil mnoho mužů a do dnes děkuji Plameni stvoření že jsem přežil. Co po mě chceš?“

„Ty to nevíš co po tobě chci? To je pro mě urážka, že si ani nevzpomeneš. Jsi jenom vrah! Vrahu! Zavraždil jsi mého otce, i když byl zraněný a žádal o milost! Zabil si zraněného muže ležícího na zemi! Přišel jsem vyřídit revanš, protože jsi měl vědět, že když zabiješ člena rodu, rod se ti pomstí!“ Zakřičel Kalinthir a vytasil dlouhou dřevěnou okovanou tyč s čepelí na konci, které se říkalo fehrta a byla klasickou zbraní Temných elfů. Vzpomněl si na to, jak před několika lety ho otec opouštěl, aby vedl rodovou družinu do války. Byl tehdy ještě málem dítě a ještě pořádně nechápal co je to služba rodu a králi. Zpráva o jeho smrti mu udělala díru do srdce a začal žít jen touhou po pomstě. Každý den cvičil, ničil se, aby byl připravený, až nadejde čas. I nyní byl ještě pro ostatní elfy mladý, ale jeho schopnosti mu dávaly důvěru starších členů rodiny. I přesto musel velmi přemlouvat starší klanu, aby mu byla tato záležitost svěřena. Byl podle nich příliš mladý. Nicméně, jeho touha po pomstě byla dost velká na to, aby je přesvědčil.V místnosti začal ryk. Nějaká elfka jekavě vykřikla a všichni hosté začali vyklízet svá místa a stěhovat se ke zdím. Nechtěli aby byl zraněn někdo jiný než ti dva. Čekali, že si to ti dva vyřídí, a že jeden prostě po boji klesne mrtvý k zemi.

„Klid, přátelé! Tady mladý pan Valgan nezná pravidla. Duel se může odehrát až druhý den od vyzvání a musí se odehrát mimo území města. Já sloužím jako voják Gilnase a nyní jeho dcery Atheily více než sto padesát let. Více než sto padesát let řadovým vojákem, to pak získáš cvik, mladíku. A tobě je sotva dvacet. To si myslíš, že by mi tvá smrt, ač po ní netoužím, dělala problémy? A jestli nechceš zemřít tak tam zítra nechoď.“ Řekl zvučným zupáckým hlasem, tak vzácným mezi elfy, Ilífal. Ilífal byl z chudé rodiny a zájmy klanů ho podobně jako velkou část Vysokých nezajímaly, zato Kalinthir všichni Temní elfové měli pevné rodové a pokrevní svazky, které byly pro ně velmi pevnými pouty.

„Nebojím se tebe ani tvé zbraně, vrahu.“ Řekl Temný. „Ale, ať je to podle pravidel Rady a Lesa. Zítra za úsvitu se sejdeme na té mýtině, u které protéká potok, na té hned za vesnicí.“

„Skláním se před tvou odvahou synu Gelrangův,“ Pronesl Ilífal uctivě a poklonil se. „Ale myslím si, že jsi blázen. Nemůžeš vyhrát.“

„Uvidí se…“ Pronesl sebejistě Kalinthir. Ilífal mu odpověděl úsměvem.

Nálada v hospodě se znovu vrátila do bodrého normálu a všichni na tu záležitost téměř zapomněli. Jenom Ilífal se přestal bavit se svými společníky.

Začal se sklenkou vína v ruce přemýšlet o tom dni v Lütenském lese. Nevzpomínal si na žádného zraněného temného elfa, kterého by dorazil, ale to co říkal Kalinthir bylo možné. Přece když se střetnou dvě vojska, tak vám nezáleží na tom, aby jste zabili co nejvíce nepřátel. Záleží vám na tom, aby jste vy byli ti, co po bitvě stojí na nohou. Nějaký mrtvý elfský šlechtic se při tom nepočítá. Počítá se pouze život a smrt. A Lüten byla nejhorší bitva ve které bojoval. Byl to strašlivý masakr. Dopil sklenku a šel spát na svůj pokoj. Spánek člověka posílí a on bude zítra sílu potřebovat.

Ráno Kalinthir čekal na svého soka na mýtině. Byl tam dříve, protože nemohl spát. Něco ho ve spánku rušilo a on nevěděl, zda je to strach, vzrušení nebo odhodlání. Stál tam v černém brnění, které nosil jeho děd a strýc. Strýcovi to brnění zachránilo v Lütenu život. To jeho strýc dosvědčil, kdo zabil Gelranga. Chvíli se snažil cvičit se svou zbraní ale přesně v okamžik, kdy polovina slunce překročila obzor přišel Ilífal. Byl více než dochvilný. Na sobě měl lehké brnění, v ruce třímal šavli a na druhé ruce měl připjatý oválný, na zeleno nabarvený štít. Tvář měl potřenou zlatorudou barvou plnou třpytek. Kalinthir věděl o co se jedná- bojová malba Vysokých.

„Jsi připraven?“ Řekl Ilífal. Kalinthir tušil, že tím myslí, jestli je připraven jít do hrobu.

„A ty?“ Odpověděl mnohoznačně Kalinthir a postavil se do bojového postoje.

„Já jsem vždy připraven na všechno.“ Odpověděl Ilífal ve stejném tónu jako jeho sok a pozvedl šavli do výšky očí a zapřel ji do prohlubně ve štítu. Oba dva strnuli v připravené pozici. Vypadali téměř jako sochy z podivně nabarveného kamene, které sochař odsoudil k nepřátelství do doby, než se rozpadnou na prach a ten se spojí v jednu půdu. Oba vyčkávají. Ilífal doufal, že Kalinthirovi rupnou nervy, zaútočí a on ho odrazí a rychle porazí. První část jeho předpokladu vyšla, druhá ne.

„Vrahu!!!“ Zakřičel Kalinthir a rozběhl se k svému soupeři. Okovaná hruška na konci fehrty zařinčela o štít silou, kterou Ilífal od někoho tak mladého neočekával a která ho naprosto vyvedla z míry. Temný se ale se svou tyčí otočil a pokusil se zaútočit na Ilífalova záda a Ilífal měl co dělat aby čepel jenom neškodně sklouzla po kovovém obleku. Udělal s mečem otočku kolem sebe aby odehnal Kalinthira a řekl: „Nejsem vrah, jenom voják. A bojovat umím lépe než ty!“

Černovlasý se snažil o výpady, ale Ilífal si už na něj dával větší pozor a při jakémkoli výpadu ho svým mečem obratně odháněl. Kalinthir nepočítal, že ten rudovlasý zmetek bude takový problém. Počítal, že ho zničí už jeho první úder. Vyzkoušel udělat pár úkroků do strany. Ilífal jeho pohyby kopíroval. Ilífal se sám nesnažil Kalinthira porazit, ale počítal, že se Kalinthir porazí sám. Čekal na jeho chybný krok. Hleděli si do očí. V Kalinthirově hlavě se rodil plán. Nejdříve doskočil kus od svého soka. Ve chvíli kdy se snažil Ilífal snížit vzdálenost mezi nimi na původní úroveň, přiskočil k němu a seknul. Jeho pohyby byly stejně krásné a ladné, jako smrtící a rychlé.

Ilífal byl jeho útokem překvapen a nestačil se krýt. Pokusil se proti fehrtě nastavit meč, ale byl příliš pomalý, takže čepel zasáhla jeho zápěstí. Ačkoli měl na rukou kožené rukavice se zašitými ocelovými plíšky, kterými čepel nepronikla, rána velmi bolela a náraz mu vyrazil z ruky zbraň. Kalinthir ho nenechal, aby si vzal čepel zpátky. Ilífal se ale přesto o to pokusil, ale nezískal z toho více než ránu tupým koncem fehrty do hlavy. Měl co dělat aby ho Kalinthir nedostal a aby mu zůstal alespoň štít. Kalinthir se radoval. Ten vrah byl v bezvýchodné situaci. Teď bude konečně pomstě učiněno zadost. Už jen ta jedna správná rána! Ale Kalinthir Ilífala podcenil. Nohou si nadhodil soupeřovu šavli a odstranil ji pryč z dosahu, aby zbavil Ilífala poslední šance na znovuzískání zbraně a vítězství. Když se začal soustředit znovu na soupeřovy pohyby vrazil mu do hlavy prudce letící kámen, jehož náraz ho málem složil. Otevřel oči jen aby viděl, jak ho Ilífal, který svůj štít použil jako beranidlo, sráží k zemi. Kalinthir se ještě naposledy podíval do soupeřovy tváře.

Ten mu jenom řekl: „Já jsem ti to říkal!“ Ilífal pozvedl štít a praštil. Na rozpolcení Kalinthirovy lebky mu stačila jen jedna rána. Nezachránilo ho ani brnění jeho děda. Krev postříkala sytě zelenou lesní trávu. Ilífal prohledal mrtvolu svého soka, vzal jeho měšec s tím, že on už je nebude potřebovat a svoji šavli. Kolem mrtvoly se nachomýtl i první možný mrchožrout- černá vrána. Ilífal se vracel do vesnice. S chůzí ho začaly bolet všechny svaly a všechna zranění, která během boje tolik necítil. Přemýšlel o svém minulém životě i o své budoucnosti. Nezanechal po sobě mnoho. Od doby, co narukoval do armády krále Vysokých elfů, nežil trvale na jednom místě dlouho. U toho zůstane, ale s tím rozdílem že se bude muset skrývat před rodem En Valgan.

Oni se totiž vrátí. Po Kalinthirovi se ho budou snažit zabít další členové rodu En Valgan. Budou chtít pomstít nejen Kalinthirova otce, ale i Kalinthira a ty, nad jimiž zvítězí. Nemůže vyhrát proti takové přesile, jednou síly dojdou a oni ho porazí.

A co po něm zbude? Nic více než to, co zbylo z toho bláhově odvážného Kalinthira tak loajálního svému rodu- chladné tělo a krvavá tráva.