NOVINKA: Citáty pro každý den do Vašeho Facebooku, Twitteru a Google Plus! Lajkujte!!
Stříbrné přívěsky
Pitevna.cz  »  Povídky  »  Láká mne k sobě smrt
Eshop se stříbrnými přívěsky!
Ručně vyřezávané betlémy
Dřevěné zbraně
2D tašky Nell
Antikvariát - knihy pro všechny!
Cactus



Povídka:

Láká mne k sobě smrt

Všude byla tma. Věděla, co za chvíli přijde. Zachvátí ji panika, bude se snažit zachytit všeho okolo, ale...ale to nejde... Nic a nikdo okolo není. Je sama. Jen ta temnota s ní zůstává.Řekli jí, že se proti tomu může bránit, cpali do ní prášky, ale nic nepomohlo. Když se podívala kolem, viděla samé usměvavé tváře. Jak? Jak to dokázali? Kdyby se snažila ona usmát, vznikl by možná tak úšklebek. Na její tváři nikdy nikdo úsměv nezahlédl. Prostě to neuměla. A hlavně neměla na koho se usmívat.

Proč taky? Lidé okolo ji brali jako nutné zlo, které se prostě vyskytne, ale vy jej musíte přetrpět. Brali ji tak, jak věděli, že musí, jinak by tu "psychicky labilní holku" zase odvezli do blázince, ale to by utrpěla prestiž města, byl by to už druhý případ... Ona byla úplně normální, ale jednou...potkala večer na ulici muže. Šel stále za ní. Pak ji napadl, ale bránila se. Po zběsilém zápase se mu vytrhla a běžela domů. Po tvářích jí stékaly slzy, cítila se tak poníženě, ztraceně...Lehla si na postel a do ruky vzala žiletku. Jenže to nedokázala...

Ráno našli toho muže brutálně zavražděného před jejím domem. Samozřejmě na ni padlo podezření, protože ho viděli, jak jde za ní a bylo jim celkem jedno, že ona s ním nic nechtěla mít. U soudu se jí ptali, kde byla v tu dobu, kdy lékař určil dobu úmrtí. Co měla odpovědět?

"Zrovna jsem ležela na posteli a snažila si podřezat žíly, ale pak jsem si vzpomněla na úsměv a oči jednoho muže - a proto jsem to nedokázala. Pak jsem usnula."

Jenže nakonec tohle stejně vyšlo najevo. Stále mlčela, ale když se jí ptali snad posté...podlehla. Najednou všichni ztichli a pak jen slyšela, jak kdosi šeptá: "Zavolejte psychiatra!"

Zavřená v kleci, v péči doktorů kteří jí měli pomoci. Po dvou měsících to vzdali a dostala propustku do domácího léčení. Stejně se o ní nikdo nechtěl starat, a tak se opět toulala ulicemi. Sama.

Snažila se nemyslet na to, co se stalo, ale když vás někdo obviní z vraždy, tak lehce už se z toho nedostanete. A když se k tomu navíc přidá nálepka společnosti - pozor, psychicky labilní člověk - cítíte se, jako byste ani nežili.

I ona se tak cítila. Všude viděla tmu, pak přicházela její nová přítelkyně - a vlastně jediná - se jménem Panika. Cítila, jak padá stále hloub a hloub. Avšak dno této propasti stále nepřicházelo. Nemohla se zachytit opravdu ničeho...Nesnášela ten pocit bezmoci.

Nešlo to vydržet, a tak chodila z místa na místo, bloudila ulicemi nočního města...a vzpomínala na jediné setkání, které jí ulpělo v paměti, vrylo se jí do srdce. Setkání s ním.Potkala ho v noci, stejně jako ona byl zahalený v černém dlouhém kabátě a procházel ztichlými ulicemi, nikam nespěchal. Když se setkali, oba se zastavili překvapením, že někoho potkali. Stáli od sebe pouhých pár metrů, koukali si do očí a pátrali po tom, proč ten druhý chodí takhle sám v noci po městě. Pak se usmál. On se usmál na ní. A stejně náhle, jako se objevil, zase zmizel. to bylo přibližně před dvěma měsíci, pak už ho nikdy neviděla.

Bylo to skoro jako sen. Vlastně - co když to byl jen sen? Nezná ani jeho jméno, neví o něm nic. Ne, nebyl, přesvědčuje sama sebe, jdouc po silnici na úplném okraji města. Ale možná ano, všechn sis třeba jen vysnila, našeptává jí hlásek v jejím nitru. To není pravda...ani si neuvědomí, že to řekne nahlas. Téměř zoufale prosí...Není to pravda, viď že ne. Prosím, dokaž, že se mi to jen nezdálo...

A jakoby ji slyšel, náhle stojí přímo před ní. Užasle se zastaví a přemýšlí, jestli ji nemate zrak. Ale on k ní vztáhne ruku a čeká...čeká, až k němu přijde...Váhá, ale rozhodne se jít. Nemyslí už na nic jiného, než že on je tu.

Přijme nabízenou ruku a on ji stáhne k sobě a objeme ji. Položí si hlavu na jeho rameno a chvíli oba mlčí. Najednou začíná být chladno. Otřese se a zvedne tvář k té jeho.

"Je mi zima...je mi taková zima...a jsem unavená...necítím nohy...necítím skoro celé tělo...co se to děje..."

Přestává cítit své tělo, jakoby nebylo vůbec její. Přesto stále stojí v jeho objetí. A on se sklání, až těsně k jejím rtům...

A pak ji políbí, na tu úplně maličkou chvilku zase cítí. Když odtrhne své rty od jejích, zachvátí oba naprostá temnota...a už není nic...

Autor: Liari Ylönen


Stříbro


Chcete přísun vtipů do Facebooku? Klikněte na tlačítko "To se mi líbí"!

               Lišta.cz: Registrací pres teno reklamní banner získáte 7.500 kreditu.