Lovec přízraků - tajemný stín v Londýně

Z DOPISU KRÁLOVNY VIKTORIE ZASLANÉMU PROFESORU WILLIAMU HELLOVI

Drahý profesore Williame
ohledně bezpečnosti celého Londýna jsem nucena Vás požádat o pomoc v případu týkajícího se několika brutálních vražd, které se v poslední době v našem městě odehrály a možná ještě odehrají.
Jedná se o ten nejzávažnější případ od doby, kdy tu řádil známý Jack Rozparovač. Komisař James Wells měl podezření na vyznavače nějaké černé magie, ale minulý týden při pátraní zahynul. Jedná se o opravdu nezvyklé vraždy a protože jste známý vyšetřovatel v oboru paranormálních jevů, potřebujeme vás tu.
Ještě jednou Vás tedy prosím, pomožte nám.

Královna Viktorie, Londýn 13.11. 1893

DENÍK PROFESORA WILLIAMA HELLA, ZNÁMÉHO BADATELE V OBLASTI PARANORMÁLNÍCH JEVŮ

18.11. 1893 - Do Londýna jsem se dostavil brzy ráno a ihned jsem byl převezen do střediska britské tajné služby. Tam jsem se seznámil s komisařem Charlesem Druittem, který mě informoval blíže o mém úkolu. Byl jsem totiž pověřen pátráním po vrahovi, jenž zde spáchal v posledních týdnech několik nezvyklých a velice brutálních vražd. Jednalo se o oběti všech společenských skupin, ať už to byli bezdomovci nebo bohatí lidé. Těla byla vždy opravdu neuvěřitelně zmasakrována a stěží se dala identifikovat. Byl jsem přesvědčen, že takovéto zrůdnosti nemohl spáchat žádný člověk na této planetě.

19.11. 1893 - Komisař mě seznámil s dalšími fakty a svěřil mi dokumenty v podobě mapy Londýna s vyznačenými místy všech vražd, fotky obětí a poznámky komisaře Jamese Wellse, který vedl tento případ přede mnou, a také při něm zahynul. Právě jeho poznámky byly to, co mě navedlo na první stopu v tomto případu. Wells totiž při pátrání navštívil místní sanatorium, kde hledal pacienta jménem John Deep. A tak i přes to, že jsem neměl vůbec žádné tušení, proč zrovna tam Wells směřoval, jsem se vydal do londýnského sanatoria.
"Hledám Johna Deepa, potřebuji s ním mluvit ohledně jedné tajné záležitosti," řekl jsem muži stojícím u vchodu s celami. "Ten už tu dávno není," odpověděl muž. "Jak je to možné?", zeptal jsem se. "Byl asi před dvěma roky propuštěn, pro velice dobré chování." "Myslel jsem, že by tu šílenci měli zůstat napořád," řekl jsem s lehkým úsměvem. "Jo to jo, ale on ani zase takový šílenec nebyl, byl to jenom podivín. Když ještě bydlel ve West Endu, jeho sousedé si na něho každou chvíli stěžovali u policie. Skoro každý večer tam prý dělal neuvěřitelný bordel a dokonce byly v jeho bytě nalezeny zbytky nějakého psa. Když se ho pak strážníci zeptali, co s ním dělal, odpověděl, že měl hlad, a tak ho prostě snědl. No a pak šel sem k nám," pronesl muž. "A tady se hned uklidnil?", ptal jsem se dál. "Ne, hned ne, ze začátku dělal vždy v noci strašný rámus a když jsem ho potom šli zklidnit, ležel zpocený na zemi v roztrhaných šatech. Tohle řádění mu vydrželo asi měsíc, ale pak se z něho najednou stal úplně někdo jiný. Byl z něho zkrátka zase úplně normální člověk," odpověděl muž a zapálil si cigaretu. Chtěl jsem mu poté položit ještě nějaké otázky, ale náhle mě vyrušil další muž.

"Dobrý den, jsem doktor Skinner, mohu vám nějak pomoci, pane….." "Profesor William Hell," odpověděl jsem a potřásl si s ním rukou. V tu chvíli se doktorovi rozjasnila tvář a pravil: "Nejznámější badatel paranormálních jevů, lovec přízraků, samotný William Hell, moc rád vás vidím pane profesore," pronesl radostně doktor a znovu jsme si potřásli rukou. "Co vás přivádí sem, na tak šílené místo?", zeptal se. "Potřebuji informace o vašem bývalém pacientovi Johnu Deepovi," řekl jsem a velice mě překvapilo, když doktorovi náhle úsměv z tváře zmizel a nahradil ho poměrně vyděšený pohled. Pak mě doktor odvedl do jedné místnosti, která byla něco jako sklad a řekl: "Před vámi tu byl nějaký komisař Wells, ptal se na to samé a teď je mrtvý. Nechci z toho mít žádné problémy." "Uklidněte se, nic z toho nebude. Potřebuji se o něm jen něco dozvědět. Slyšel jsem, že se zde ze začátku choval velice pozoruhodně, je to pravda?" Když jsem mu položil tuto otázku, ukázal mi v té místnosti na zdi velké škrábance, které musely být od velice silného nože. "Tohle je bývalá cela Deepa a tohle je to, co po něm zůstalo. Říkám vám, že to není člověk, ale zvíře," řekl pak tiše doktor a otřel si pot z čela. V tu chvíli zazněl místností jakýsi výstřel, který ale nezpůsobila žádná střelná zbraň, nýbrž foťák šmírujícího mladíka, který nejspíše hledal nějakou senzaci pro londýnské noviny. Jen co si mladík vyfotil podivné škrábance na zdi, rychle se rozeběhl pryč. "A je to venku. Určitě všechno slyšel a zítra toho budou plné noviny," zuřil doktor, ale pak mě ještě řekl: "Toho komisaře Wellse jsem kontaktoval osobně, protože si myslím, že ten Deep má s těmi vraždami, co se tady poslední dobou podezřele často odehrávají, určitě něco společného. Kdybych byl už před dvěma roky ředitel, určitě bych ho ven nepustil. Vždyť právě i bývalý ředitel a několik mých kolegů nedávno také zemřelo a já nechci být další," pronesl opět tiše doktor Skinner a pak mi ještě řekl, kde momentálně Deep bydlí. Nakonec mě ještě varoval před jistým nebezpečím a já se pak konečně mohl z toho opravdu hnusného místa vydat pryč.

20.11. 1893 - "Vraždy nepáchá člověk, ale zvíře", "Londýnský postrach- muž, co se dokáže proměnit ve vlkodlaka". Takovéto nápisy byly toho dne plné novin. Doktor měl pravdu, určitá fakta se dostala ven a já musel urychlit pátrání. Média začala strašit lidi, ale možná měla se svými řečmi pravdu. Možná doopravdy existuje na světě člověk, co se dokáže proměnit ve zvíře, vlkodlaka.

21.11. 1893 - Stál jsem před Deepovým domem v Butchers Row, zrovna v místě, kde se odehrály rovnou tři brutální vraždy. Po chvíli jsem vyšel zchátralé schody a zaklepal na staré dveře. Ihned mi pak otevřel starý obyčejný muž s kloboukem na hlavě a s hůlkou v ruce. "Dobrý večer, jsem William Hell, mohu si s vámi na chviličku promluvit?" "Ale jistě. Docela jste mne zaskočil pane Helle, zrovna jsem na odchodu, pojďte se mnou a povězte mi co máte na srdci," pravil muž, jenž byl hlavní podezřelý v tomto případu. "Rád," odpověděl jsem a vyšel s ním ven. Jen co jsme byli opět na čerstvém chladném vzdoušku, muž jménem John Deep řekl: "Tak o co jde, pane Helle? Co může chtít vyšetřovatel paranormálních jevů na starci, jako jsem já?" "Momentálně se zabývám případem brutálních vražd, které se zde poslední dobou odehrávají, chtěl bych jenom…." "Ale pane Helle", přerušil mě, "s tímhle už za mnou byl jistý komisař Wells a já mu řekl to samé, co teď povím vám. Nejsem žádný šílenec, co by měl mít něco společného s těmi hrůznostmi. Do sanatoria jsem byl odveden krátce poté, co mi zemřela má žena. Byl jsem v té době úplně psychicky na dně. Pobyt v tom blázinci mě nejspíše vyléčil, ale sebral mi všechnu mou sílu a roky. Podívejte se na mě, pane Helle. Jsem starý muž, co chodí o holi, jak bych mohl vůbec páchat nějaké vraždy? Až budete mít nějaké důkazy, pak za mnou přijďte a teprve poté mi říkejte, že jsem podezřelý," pronesl muž, pozdravil a pomalu odkráčel pryč. V tu chvíli jsem nevěděl, co si mám o něm myslet. Na nějaké vraždění byl už opravdu moc starý, ale to samé si také právě mohl ještě před svou smrtí myslet i komisař James Well. Musel jsem být opatrný a dávat si pozor.

22.11. 1893 - Ten den postoupilo mé pátrání do konečné fáze. Přes noc byl zabit jeden ze dvou strážníků, kteří zde hlídkovali. Tělo bylo opět zmasakrované, jako ta předešlá, ale naštěstí měla vražda svědka. Druhý strážník, který se štěstím přežil, viděl celý průběh kruté vraždy na vlastní oči. "Je to něco jako člověk, ale vlastně není," říkal vyděšený policista, "pohybovalo se to neuvěřitelně rychle, vždy jsem zahlédl jen stín. Pak to ale odtáhlo Jacka pryč a zabilo. Vypadalo to jako vlk, který ale chodil po dvou a byl mnohem mohutnější a silnější. Nic podobného jsem před tím neviděl. Jen, co se to nažralo, proměnilo se to v úplně obyčejného chlapa, který rychle odešel. Zastavil bych ho, ale nemohl jsem se hrůzou ani pohnout," pronesl strážník vyděšeným hlasem. "Byl to určitě Deep. Dokáže se měnit ve zvíře," pomyslel jsem si v tu chvíli, "včera v noci nešel na žádnou procházku, ale na lov."

23.11, 1893 - Komisaře Druitta jsem o všem informoval a pozdě večer jsem se chystal do Butchers Row, skoncovat s Deepem. Měl jsem připravené všechny své obvyklé nástroje: malou kuš s velice ostrými šípy, kterou jsem již využil v Rusku při lovu čarodějnice, dále pak pistoli s neobyčejně výbušnými stříbrnými kulkami a další pistoli s nezvykle tvarovanou hlavní vystřelující pevnou síť. Tyto zbraně byly již osvědčeny v boji proti různým bytostem, ale nikdy ne proti vlkodlakovi. Musel jsem se na ně však spolehnout, dělo jsem si totiž dovolit nemohl.

Když byly zbraně na svých místech, oblékl jsem se do dlouhého černého kabátu, nasadil oblíbený klobouk a ruce si skryl do teplých černých rukavic. Nakonec jsem se chystal vyjít ven, kde na mě čekal David s kočárem a dvěma nádhernými hřebci, když jsem náhle přede dveřmi spatřil jakýsi dopis určený právě mně. Bylo v něm psáno:

Drahý pane Helle
jsem přesvědčen, že teď již určitě půjdete po mých stopách a budete se mě snažit zastavit. Proto za mnou přijďte dnes večer do kostela. Budu tam na vás čekat.
S pozdravem John Deep

"Jak snadno se mohu dostat do jeho pasti," pomyslel jsem si a nasedl do kočáru.


Londýnský kostel - 23.00 hod.

Už když jsem vcházel dovnitř kostela, všiml jsem si klečícího Deepa u oltáře zaplněném svíčkami, které byly jediné osvětlení v celé budově. "Snad vás to ticho neznervózňuje, pane Helle," pravil starý muž. "Ne, proč by mělo," zalhal jsem. "Nevím, třeba na takovéto ticho nejste zvyklý," pokračoval Deep, "víte, když člověk nějakou dobu pobývá v sanatoriu, tak si na to hrozné ticho docela zvykne. Víte jaké to je být uvězněný několik roků v sanatoriu, pane Helle?" "To opravdu nevím. Lidé říkají, že šílenec nejsem." Muž se lehce usmál a opět pokračoval: "Máte pravdu, vy šílenec nejste, ale já také ne. V sanatoriu se jedině můžete zbláznit z toho, jak vás dozorci neustále bijí a týrají a…." "Tak proto jste se jim tak krutě pomstil. Prostě jste je zabil?", přerušil jsem ho náhle při vzpomínce na slova doktora Skinnera o mrtvých mužích ze sanatoria. "V tomto případě, ale nešlo o pomstu, pane Helle. Já je jenom potrestal, nedokázal jsem jim odpustit jejich hříchy, bůh jim je možná odpustí," pronesl muž se zamračeným výrazem ve tváři. "Tak jste tedy potrestal i ostatní oběti, bezmocné ženy a muže?" "Tady zase nešlo o potrestání, ale o to, že přece každý člověk nebo zvíře potřebuje určitou stravu. Ale to by jste měl dávno vědět, pane Helle," prohlásil muž a ďábelsky se usmál. "A co komisař Wells?", pokračoval jsem ve stálém kladení otázek. "Ten byl pro mě příliš nebezpečný, stejně jako jste teď vy, pane Helle. Při těchto slovech jsem pevně sevřel pažbu své kuše, u které byly k výstřelu připraveny hned tři šípy a přichystal se k obraně. "Toto město je jako obrovský les, ve kterém je ale dostatek potravy pro jediného predátora." "A tím jste vy, že?" "Přesně tak", vykřikl muž, "den co den jsem chodím a modlím se za mou zemřelou manželku. Tenkrát jsem jí opravdu nechtěl ublížit, ale jinak to nešlo. Stádium proměny je velice bolestivé, ale když je dokončeno, cítíte se neskutečně skvěle. Cítíte v sobě neuvěřitelnou sílu a uvolněnost, ale hlavně máte ohromný hlad." Když John Deep dokončil svůj odstrašující proslov, okamžitě jsem na něho namířil svou kuš a chystal se vystřelit.

Jeho oči náhle potemněly a tělo začalo podivně mutovat a svíjet se v bolestivých křečích. Svaly se mu pak o mnohem více napjaly a zvětšily, až roztrhaly jeho oblečení. Na prstech se objevily dlouhé a velice silné drápy, celé tělo mu pokryla hustá srst, uši se mnohem více prodloužily a staré zuby nahradily velice ostré čelisti. V tu chvíli se ze starého muže stal velice silný, nebezpečný a na pohled odstrašující vlkodlak.

Monstrum stálo na místě, ale pak se na mě zběsile vyřítilo. Okamžitě jsem proto zmáčkl spoušť. Šíp mířil přesně k hrudi, ale vlkodlak se mu mrštným pohybem stačil vyhnout. Chystal jsem se vystřelit znovu, ale to už mě protivník zasadil tvrdý úder, kterým mě rychle dopravil k zemi. Kuš jsem naštěstí držel stále v ruce. Rychle jsem byl opět na nohou, když se po mně vlkodlak náhle ohnal svými ostrými drápy. Tento úder jsem však vykryl a udeřil ho do hlavy pažbou své zbraně. S netvorem to ale bohužel ani nehnulo, nýbrž ho to ještě více rozzuřilo. Proto mě také pevně chytl do svých mohutných tlap a mrštil semnou do jedné z mramorových soch. Po chvilce jsem tedy nehybně ležel ve zbytcích nádherné sochy a čekal na vhodnou příležitost k útoku.

Tato chvíle nastala, když ke mně zvíře pomalu přistoupilo a chtělo zkontrolovat, jestli jsem už po smrti. V ten moment jsem rychle vystřelil další šíp. Vlkodlak potom s prostřeleným ramenem zmizel pryč. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se pohyboval a jak dokázal lézt po zdech. Proměna ale také určitě starému muži způsobila o mnohem lepší zrak, čich, sluch, a tak právě proto se v kostele lépe orientoval, když najednou zhasly zbylé tři svíčky. V budově byla v tu chvíli úplná tma a k pohybu mě pomáhal už jen měsíční svit. I tak jsem ale kuš zahodil a připravil si své dvě zázračné pistole. Vlkodlak byl silně zraněný, a proto jsem měl trochu výhodu. Pomalu jsem prošel kolem betonového sloupu, když přede mě spadla ze shora kapka krve. Okamžitě jsem tedy zamířil hlaveň pistole ke stropu, ale netvor byl rychlejší. Seskočil na zem a ze zadu mě zaťal drápy do ruky. Zakřičel jsem bolestí, ale rychle jsem ho od sebe odstrčil a vystřelil síť. Ta ho celá doslova sevřela a držela po určitou dobu v zajetí, stejně pevně jako ocelové mříže ve vězení.

Síť ho ale skutečně neudržela moc dlouho, a tak jsem se musel připravit opět ke střelbě, tentokrál ale z druhé pistole s výbušnými kulkami. Netvor se s hrůzostrašným řevem prodrápal na svobodu a zběsile se proti mě vyřítil. Okamžitě jsem proto znovu mačkal spoušť a sledoval jak ho stříbrné kulky zasáhly a výbuch s ním praštil o tvrdou zeď, která se po jeho nárazu patřičně zachvěla. Vlkodlak pak zůstal nehybně ležet na zemi. Mohl být skutečně omráčen, ale i tak jsem si bleskurychle dobyl náboje do své nádherné stříbrně zdobené pistole a pomalu k němu přistoupil.

Musel jsem znovu žasnout nad tím, jak byl vlkodlak mohutný a silný a jaký z něho šel nepříjemný strach. Při pohledu na něho mně proběhl mráz po zádech, ale musel jsem se mít zase velice na pozoru, jelikož otevřel své hrůzostrašné černé oči. Chystal jsem se znovu střílet, ale on byl opět rychlejší. Tlapou mě srazil k zemi a zaútočil svými drápy. Rychle jsem se tomuto výpadku vyhnul a uslyšel jsem jen zaskřípání jeho drápů, když se otřely o podlahu. Jenže poté mě pevně chytil za zraněnou ruku a rozevřel svou hrozivou tlamu s velice ostrými tesáky. Přes veškerou bolest, kterou jsem cítil jsem přimáčkl hlaveň pistole k jeho tělu a zmáčkl spoušť. Vlkodlak pak ode mne za doprovodu silného výbuchu doslova odletěl a po chvilce padl tvrdě zpět na zem.

Monstrum bylo mrtvé, stejně jako starý muž, který dokázal nemožné. Člověk jménem John Deep. Krvavé řádění skončilo a Londýn si mohl opět klidně oddechnout. Pro mě zase skončil další z paranormálních případu. Další z případů, ve kterých vždy hrají role nevídané bytosti a jevy, které ohrožují lidstvo. Pokaždé se s těmito věcmi musím nějakým způsobem vypořádat. Musím, protože jsem opravdu jediným člověkem, který to dokáže.

William Hell