Lovec

Bloudím sám po pobřeží, už několikátým dnem. Nikde ani stopy po živé duši. Když najednou spatřím loď. Ta se pomalu přibližuje k pobřeží v místech, kde se zrovna nacházím. Zastavuji se tedy a vyhlížím, zda někoho nespatřím. Po chvíli zpozoruji siluetu v obnošeném černém plášti.

„Kdo jsi?“ táži se osoby.

„Jsem nikdo, a zároveň kdokoliv“ odpovídá záhadná postava.

„Jsi muž nebo žena?“ zní má další otázka. Nad touto otázkou se postava krátce zamyslí a odpovídá:

„Jsem muž i žena, záleží pouze na tobě, jak mne budeš oslovovat“.

Chvíli přemýšlím a nakonec se rozhoduji, že mi bude příjemnější brát postavu jako muže.

„Dobře tedy“ začínám rozvážně. „Budu tě brát jako muže“. Postava pouze přikývla.

„A kolik ti je?“, táži se, ačkoliv vím, že to není slušné ptát se na věk, ale i proto jsem si zvolil, že postavu budu brát jako muže, poněvadž je přecejen slušnější ptát se muže na věk než ženy.

„Je mi tolik, kolik si jen dokážeš představit“ odvětila postava. Teprve nyní si všímám některých rysů obličeje, které nazančují že onen cizinec už toho pamatuje opravdu mnoho. Jeho tvář je zbrázděna mnohými vráskami, je vidět i lícní kosti, co mě však na jeho tváři udivuje je to, že i přes svůj nevyčíslitelný věk má černé oči plné života a jasu. Na těch očích mě cosi zneklidňuje, ale snažím se to nevnímat.

„A co celou tu dobu děláš?“ táži se.

„Plavím se.“

„Celou dobu?“

„Ano, celou dobu.“

„Jen na téhle lodi?“

„Ano, jen na této bárce…Ano, bárka je myslím to pravé označení.“ Odpovídá nakonec postava.

„A máš nějaké povolání?“

„Mám, ale nerad o něm mluvím…ale abych ti jej přiblížil, řekněme, že jsem lovec“

„Dobrá tedy…to je prozatím vše co mne zajímá.“

„Dáš si víno?“ otázal se mne lovec. Chvíli jsem přemýšlel, věděl sjem že to není bezpečné, ale zároveň po dlouhém trmácení po pobřeží moře bez vody a jídla jsem měl žízeň. „A jaké to je víno?“. „Je zvláštní.“ odpovídá lovec. „Pro každého je jiné. Pro někoho hořké, pro někoho sladké, někdo tvrdí, že nemá chuť.“. „Tak takové víno nechci, neměl bys něco jiného?“. Na tohle mi odpověděl cizinec velmi podrážděně. „Cožpak jsi tak hloupý a nic nevíš? Nebo ti pýcha zakalila mozek?“. Takovouhle reakci jsem opravdu nečekal, nevím co toho muže tak rozhorčilo. „Což jsem řekl něco špatného?“ otázal jsem se lovce. „Ne, jen jsi hloupý. Dáš na to, co ti kdo řekne a co vidíš jako první, nezajímá tě to, jaké to je doopravdy. Podle tebe je vše pro všechny takové, jako řekne jeden jediný člověk.“ Tato slova mne vedla k zamyšlení. Je to možné? Opravdu jsem tak…tak hloupý? Povrchní? „A ty víš, prč každému to víno chutná jinak?“ „Ano.“ Odvětil lovec. „A proč tedy?“. „Nepovím. Brzy se to dozvíš sám.“. Teď jsem začínal mít v mysli nepořádek. Co mi ta osoba chce nazančit? „Podej mi tedy toho vína“ povídám postavě. Piji…a víno je hořké, trpké…a v okamžiku kdy polykám poslední lok, když už odkládám demižon, mi dochází, že takový byl i můj život. Hořký a trpký. „To víno tedy symbolizuje můj život?“ „Ano.“ Odpovídá lovec. „A jak to víno chutná tobě?“ táži se ho. „Pro mne to víno nemá chuť“, odpovídá záhadná postava. Táži se ho proč. „Není to snad proto, že byj můj život byl šedý, průměrný. Pro člověka s takovým životem je to obyčejné víno. Je to proto, že já jsem mrtvý. Dáš si ještě víno?“. Ačkoliv vím, co mě čeká, opět přikládám demižon k ústům, očekávaje hořkou chuť. Ta se zprvu dostaví, jenže pak víno zcela ztratí chuť. V tu chvíli spatřuji, že záhadná osoba není na lodi sama, že z bárky se najednou stala ohromná loď, na níž se plaví spousta lidí. A v tu chvíli mi to došlo. Lovec. Byl jsem loven celou dobu, co jsem se trmácel po pobřeží. Právě tímhle lovcem. Ten lovec mi v odpovědích na mé otázky nelhal. Tím lovcem nebyl nikdo jiný, než sama Smrt…