Mezi nebem a zemí

Nikdy bych neřekl, že se to v mém životě stane. Nikdy bych neřekl, že se to vůbec stane. Ale přece se to stalo. Největší objev. Jmenuji se Thomas Montgomery Mathers a mám pro vás skvělou zprávu:Odpověď na tři základní otázky lidstva byla konečně nalezena…
Jednoho krásného letního dne mi do mého malého příměstského bytu v New Yorku přišel telegram, tak málo obvyklá věc v dnešní době internetu a mobilů:
MAM DULEZITOU ZPRAVU STOP PRIJEDTE HNED STOP
PROF. BLAKE
Pan Blake byl velmi známý profesor filosofie a můj blízký přítel. V tu dobu zrovna pobýval v Londýně, a proto jsem se velmi podivoval, že mě k sobě povolal. Ale znal jsem profesora a věděl jsem, že nikdy nic neříká do větru. Dlel stále ještě na starých zásadách vzdělané společnosti a raději by si uřízl pravou ruku, než aby někomu lhal. Mimochodem, je to tak staromódní člověk, že mi, i když se známe už dvacet let, pořád vyká. A takovýto muž mi poslal telegram, abych obletěl čtvrt planety kvůli nějaké, pro mě jistě důležité, zprávě.
Druhý den ráno jsem sedl na letadlo. Celou cestu mi vrtalo hlavou, co pro mě můj přítel má. Ovšem má očekávání profesor velmi předčil. Zastihl jsem ho, jak sní ve své prozatímní pracovně v místní universitě. Díval se skelným pohledem na obraz Ježíše Krista, jenž visel na zdi nad pracovním stolem. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že profesor je mrtev. Okamžitě jsem si vybavil scénář vysvětlující celou situaci. Profesor, tuše, že ho brzy navštíví neúprosná smrt, zavolal si mě k sobě, aby naposledy spatřil svého přítele Thomase Matherse. Jak krutý osud starého člověka.
Jenže profesor nebyl mrtev. Najednou odtrhl oči od obrazu a zadíval se na mě.
"Zdravím Vás, pane Mathersi. Asi jste se vylekal mého vzezření, viďte? Trochu jsem se zasnil", povídá profesor a ukáže na malbu.
"Byl to největší muž planety. To on zavedl konečný mír a klid, alespoň v mysli lidstva. Ale přesto "To" nedokázal. Ani nikdo po něm. "
"Co nedokázal? ", zeptám se.
"Odpovědět. "
"Na co? "
"Příteli, jistě znáte tři základní otázky lidstva. Ať uvažujeme o jakékoliv věci, jak chceme, vždy u nich skončíme. V nich se skrývá poznání všeho, po čem věda tak dlouho pátrá. Ty otázky jsou: Kdo jsme? Odkud přicházíme? A kam směřujeme? Jak jistě , příteli, usoudíte, ani největším filozofům se nepovedlo na tyto otázky nalézt odpověď. Je to příliš spekulativní a možná i nebezpečné. A já, profesor Winston Blake, jsem na tyto otázky našel odpověď. "
"To je nemožné!"
"Ale ano, drahý příteli, je to možné. Ale pojďme ven, tam vám to vysvětlím. "
Rázem jsme se ocitli na nezdravém městském vzduchu. Kráčeli jsme mlčky pomalou chůzí k parku. Věděl jsem, že s ním zatím nebude řeč, a tak jsem čekal, až profesor sám promluví.
Po chvíli jsme usedli na lavičku.
"Tak, můj příteli, začneme u jednoduchého výroku:Bůh existuje a vesmír je konečný. "
"Ale to je příliš jednoduché a k tomu to nejsou potvrzená fakta", namítl jsem.
"Nechte mě, prosím, dokončit myšlenku. Uvidíte, že existence boha se sama potvrdí. Nemyslím totiž boha jako takového, ale jednoduchou rovnici Bůh=energie. Ano, to zní logicky. Energie dává i bere život, energii nevidíme a přesto je kolem nás, z energie se skládá úplně všechno. Dejme tedy tomu, že to, co lidé po statisíce let uctívali, byla energie. Ovšem to musí logicky znamenat, že každý z nás je jakousi formou boha, protože jsme schopni vyrobit energii sami sobě, sami ze sebe. A nejen my, ale všechno v celém vesmíru je schopno přetvořit hmotu v energii. Náš obraz o vesmíru je tedy poněkud opačný. Naším úkolem není přetvářet energii ve hmotu, ale hmotu v energii. To hmota je základ, ne energie. Ale z tohoto závěru plyne také to, že všechna monoteistická náboženství se mýlí, protože neexistuje jeden bůh, tedy energie, ale více bohů, téměř shodných, ale přece jen odlišných, přičemž jeden bůh je zároveň součástí druhého a naopak. Dohromady tvoří jakési božstvo, které tvoří všechnu energii i hmotu ve vesmíru. Ovšem existuje jen jeden vesmír? Nebo je jich víc? Co když v tak malé věci jako je jeden neutron, se ve skutečnosti skrývá ohromný vesmír, nejméně stejně velký jako ten náš? A nebo naopak-Není náš vesmír pouze součástí nějaké částice, která v jakémsi nadvesmíru tvoří hmotu? Jestliže je tomu tak, je o našem osudu rozhodnuto. Náš vesmír se opět promění na energii, a naše božstvo splyne s biliardami dalšími, možná odlišnými , možná shodnými vesmíry. Znáte teorii Velkého třesku? Podle ní z "Ničeho" vzniklo "Něco". Podle mě je tato teorie chybná. Zkusme definovat "Nic". Je to prostor bez prostoru, je to číslo bez hodnoty, je to bod, k jehož určení potřebujeme přesně žádný údaj, protože nic se prostě nedá určit. A aby se z "Ničeho" stalo "Něco" je rovnice natolik nesmyslná, jako bychom napsali 1=0. A přesto tato teorie potvrzuje mou domněnku nadvesmíru. Co když vědci nevědomky popsali přeměnu energie ve hmotu? Co když náš vesmír není nic jiného než výsledek hyperenergie mimo logické hranice našeho světa? V tomto případě by odpověď na otázku "Odkud pocházíme? " zněla:Náš původ je mimo náš vesmír, čas a prostor, mimo naší realitu a naše chápání. Vše, co děláme, uděláme, či jsme udělali je naprosto zbytečné ve srovnání s tím, odkud jsme přišli.
Kdo jsme? Jsme neuvěřitelně malá hmota s neuvěřitelně velkým potenciálem, ale pouze jen hmota. Jednoho dne se opět zařadíme do systému nadvesmíru. Nikdo na nás nebude vzpomínat, nikdo o nás totiž nebude vědět.
Kam směřujeme? Odpověď zní: Zpátky. Ano, je to s podivem, ale směřujeme neustále zpět. Vrchol naší civilizace nastal okamžiku vzniku prvního živého organismu. Zde se zrodil život. Není důležité, jakou má formu, jak je vyspělý či jestli vnímá okolní svět. Důležité je, že žije, ne co vykonal. To znamená, že od zázraku stvoření prvé živé bytosti směřujeme stále zpět, protože již nemá smysl dál zdokonalovat organismus.
Ano, jistě si říkáte, drahý příteli, že jsem Vás svými teoriemi přinejmenším ohromil, ale ještě jsem neskončil. Vezměme v úvahu druhou možnost: Bůh existuje a vesmír je nekonečný. Že je to nemožné? Omyl, protože jestli je vesmír nekonečný, znamená to, že je v něm vše možné. Protože v nekonečnu je vše možné. Jistě namítnete, že možné je i konečno. Ano, jenže konečno nekonečna je vlastně proměnná, která je prvkem nekonečna. Tedy si můžeme představit , že jestli je tento vesmír nekonečný, sedí v něm nekonečně mnoho Thomasů Mathesů s nekonečně mnoho profesory Blakey na nekonečně mnoho lavičkách v nekonečně mnoho parcích na nekonečně mnoho planetách úplně stejných jako Země a hovoří o tom samém, co my dva. Ovšem, protože v nekonečnu je vše možné, naše Země má ve vesmíru nekonečně mnoho variant, protože nekonečná řada není jen čísla 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, …. ale i nekonečné množství jedniček, dvojek, trojek, …. Jak by asi vypadal svět, kdyby Římané vyhráli svůj boj s barbary, kde by se Hitler udržel u moci, kde by neznali války, kde by nevyhynuli dinosauři nebo kde by nebylo vynalezeno kolo? A co víc, v nekonečném vesmíru lze cestovat v čase. Určitě v nekonečném vesmíru existuje nekonečně mnoho planet, na kterých pan profesor Blake řekne to, co já říkal před hodinou, nebo kde řekne něco, co já ještě neřekl. Už jenom tato myšlenka je velmi zajímavá. Je-li tedy vesmír nekonečný, je jisté, že i když lidská rasa z naší planety zmizí, bude dále existovat na nekonečně mnoho planetách v nekonečném vesmíru. A co naše tři otázky? Pokud bychom uvažovali v rámci nekonečného vesmíru, je jisté, že náš příchod jako lidských bytostí není ničím zvláštním a výjimečným. Princip našeho bytí nalézáme v nekonečnu. Nejsme zplozeni proto, abychom měnili vesmír nebo abychom stvořili utopii, nejdokonalejší civilizaci. Jsme jen výsledem pokusů a omylů nekonečna. To, jak s naším životem naložíme, záleží na nás samotných, naše rasa na to má nekonečně mnoho možností. Jestli naše zplození na této planetě bylo úspěchem či omylem nekonečna, závisí už jen na nás. Je však jisté, že lidská rasa z nekonečného vesmíru nikdy nezmizí, čímž jsem odpověděl na zbylé dvě otázky. Jsme pouhý výplod nekonečna, jeho varianta, jedna z jeho součástí, nekonečně obsáhlých.
Kam směřujeme? Pokud nic nenaruší rovnováhu nekonečna, nesměřujeme vlastně nikam, protože si můžeme být jisti, že ve vesmíru je nekonečno planet stejných jako Země, lidí na nich žijících zcela totožných s našimi, situací naprosto shodných. A tento scénář se odehrává v reálném čase shodném s naším. Máme tedy nekonečně mnoho nás samých. Znamená to, že náš vývoj je naprosto nepodstatný a směřuje opět k nekonečnu. Stejně jako je lidstvo odsouzeno k opakování svých chyb, je odsouzeno k opakování úplně všeho, co udělá, a to přímo v nekonečném měřítku.
A jak nám do myšlenky nekonečného vesmíru zapadá náš Bůh? Velmi podobně jako v teorii nadvesmíru, s tím rozdílem, že jeho schopnosti jsou neomezené, protože sám je nekonečný. Existuje v nekonečně variantách v nekonečném prostoru, nekonečněkrát se proměňuje v hmotu a naopak.
Jak jistě vidíte, zní to vše neuvěřitelně. Ale já zajdu ještě dál. Popřu nekonečnost nekonečného vesmíru. Že to je nesmyslné? Drahý příteli, nekonečnost končí přesně tam, kde končí zákony již předem dané. Tedy v nekonečném vesmíru, ve kterém by mělo být vše a to nekonečněkrát, přece nemůže existovat prostor popírající fyzikální zákony. Ale je tu ten problém, že všechny fyzikální zákony lidstvo nezná. Je tedy možné, že i fyzikální zákony jsou nekonečné a vlastně nepodstatné, protože je možné vše. Tato otázka pravděpodobně zůstane ještě otevřená.
Vypátral jsem však ještě jednu věc:Lidstvo odpověděním na své tři základní otázky dospělo na vrchol svého rozvoje. Všechno lidské vědění vychází právě z těchto tří otázek. Je jedno, že existují dvě varianty odpovědi, protože obě dvě vedou ke stejnému závěru.
Konec lidstva se blíží a je nevyhnutelný. Kdy nadejde? Nevím. Jak bude vypadat? Také nedokážu odpovědět. Je však jisté, že to bude brzy. Lidstvo nezahyne na radiaci či nějakou supernemoc. Zahyne na svou vlastní tendenci objevovat vše nové, na svou zvědavost a hlavně vyspělost. Již není potřeba objevovat. Již není potřeba lidstva…"
S těmito závěrečnými slovy profesor skončil své vyprávění a mlčky odešel . Nevím proč, ale ani jsem si toho nevšiml. Nemohl jsem totiž odtrhnout oči od noční oblohy.
Na půlnočním nebi pomalu, jedna po druhé, pohasínaly hvězdy…
Mýlil se profesor, když předpovídal konec lidstva. Nastalo totiž něco mnohem většího.
Nastal totiž konec všeho…