Odysea do bordelu

Bylo mi tehdy osmnáct, nebyl jsem příliš pohledný - ksicht jsem měl jako měsíční krajinu. Moc zkušeností s dívkami jsem také neměl, jakživ jsem kundu neviděl. Proto mě napadlo, v den svých plnoleťáckých narozenin, rozbít své prasátko a vydat se tuto skutečnost změnit do nedalekého bordelu, který stál hned naproti místní církevní škole. Čtyři hodiny jsem strávil nacvičováním oněch erotických pohybů, které jsem okoukal od opraváře praček, když k nám čas od času za nepřítomnosti otce zavítal. Najednou jsem se ocitl v ulici bordelu, ani nevím jak. A když se moje labilní rozhodování stabilizovalo na tom, že vkročím do dveří s nápisem "Naho-blaho", rozbušilo se mi srdce napětím, jako nikdy předtím a začali mě svědět koule. Po čase jsem zjistil, že čím víc si je drbu, tím více mě svědí. Ještě jednou jsem se rozhlédl, zda mě nevidí nikdo z mých známých a poté jsem zmizel za dveřmi do ráje, jenž měli jednou provždy změnit můj život. V životě jsem si takto prostředí bordelu nepředstavoval. Jako v zoo, gorily, spousta koček... Náhle připlavala nějaká kráva, s ksichtem poštovní úřednice a zeptala se mě na můj vkus. Rozhlédl jsem se, všechny dívky byly hezké a navíc "do každé se dá," říkával můj dědeček.

Nejvíce mi do oka padla půvabná brunetka. Její vlasy sahaly nad její veliká ňadra, která se viditělně rýsovala v eroticky laděném dekoltu. Její ladnou křivku, bych přirovnal k přesně vyměřenému geometrickému útvaru, který je konstruován tak, aby zaujmul co nejširší spektrum lidí a přitom nevybočoval ze zajetých standardů moderní doby. Byla to prostě krasavice. Když erosenka zmerčila, že na ni ukazuji prstem, zvedla se... a schovala se za bar. Bordelmamá ji však okřikla a tak jsem byl nucen vyslechnout si krátkou hádku, o popisu její práce. Zas tak ošklivý snad nejsem, napadlo mě. Nakonec neochotně přikývla a odtáhla mě na své pracoviště. Růžový pokojíček osvětlovaly růžové lampičky ve tvaru přirození.

S hranou ochotou kráska vyslovila slova "Připravím se.." a odešla kamsi, pryč. Nechala mě v pokoji asi tři minuty samotného. Tři minuty byla v ten moment věčnost. Nekonečná věčnost. Nakonec vstoupila dveřmi, kterých jsem si dosud nevšiml, neboť jsem byl nesvůj. Vypadala jak čerstvě vybalený dárek, byla zahalena do rychle svléknutelného oděvu a voněla jak něco z mého dětství. "Nasaď si čepičku." Pochopil jsem, co po mě chce. Vyndal jsem z kapsy kulicha a narazil si ho na hlavu. Chvíli na mě koukala jako na stádo ufounů a pak se začala smát. Nechápal jsem proč. V záchvatu svého hlasitého, rajcovního smíchu vyběhla z místnosti a nechala mě tam samotného, samotinkého. Připadal jsem si jako odhozená šprcka.