Tma a beznaděj

Psal se rok 1957

Byl velmi krásný letní den a Paul letěl jako ostatně každý den na ostrov Haiti, kde vždy smlouval s místními obchodníky o zboží, které jim tam také vozíval svým malým, ale zato celkem výkonným dvouplošníkem Hary 2170B.

Voda moře se třpytila, slunce svítilo a nikde nebyl ani náznak toho, že by se to mělo změnit. Což bylo jaksi divné v těchto končinách, ale nebyl to zas takový zázrak. Nebe bylo bez mraků a Paul občas v dáli zahlédl obrys nějakého letícího ptáka. Měl za sebou už půlku cesty a najednou si povšiml jakési změny vzhledu oblohy.

Jakoby se zhoršovalo počasí, cítil jak se letadlo v lehkých závanech větru kymácí, ale Paul byl celkem zkušený letec a tak ho to příliš z míry nevyvedlo. Jenomže...

Počasí se i nadále zhoršovalo, jak přibývaly mráčky tak stoupal i vítr a letadlo se kymácelo ze strany na stranu čím dál více. Paul se snažil udržet let letadla tak, aby letělo rovně a také se mu to, zdá se, dařilo. Ale za malou chvíli zjistil, že ho letadlo zrovna moc neposlouchá, volal tedy radio-vysílačem na svojí základnu, ale nikdo se neozýval. Zkoušel to tedy znovu a znovu, pořád dokola, ovšem nešlo to. Vysílačka byla nejspíše rozbitá, ozývalo se z ní jen lehké, tiché srčení, které však přehlučil chod motoru a šum moře. Nebe začínalo pomalu černat a začalo také velmi silně pršet. Paulovi se zdálo, že se zvuk motoru jaksi vykyvuje stálému drnčení.

Jeho zlé myšlenky se potvrdily - motor čas od času vynechával a letadlo za pár minut kleslo asi o dvacet metrů, což mělo za následek i silnější kývání letadla. Paul měl sice trochu zlé předtuchy, ale na smrt nemyslel. Zdálo se mu, že se z toho dostane, že bouřka přejde, v tom však zjistil, že nebe je úplně černé a že díky silnému a vydatnému dešti není vidět více než na dvacet stop. Letěl dál, kompas mu ukazoval pořád stejný směr a Paul si ještě myslel, že z bouřky vyletí, ale bouřka neustupovala.

V tom mu v hlavě bleskla jakási nedomyšlená myšlenka, kterých má člověk denně tisíce nebo desetitisíce.

Po chvilce přemýšlení, co ta myšlenka udávala si rozpomněl. Ta myšlenka byla velmi strašidelná, při vzpomínce na ní ho zamrazilo v zádech, ta myšlenka byla smrt.

Paul si však dodal odvahy a letěl i nadále stejným směrem.

Motor přestal vynechávat, ale po chvilce zpozoroval že se vrtule netočí, letadlo klesalo k hladině rozběsněného moře, blížila se jistá záhuba.

Paulovi proběhl před očima celý jeho život.

Rozpomněl se na rodiče, na své učitele, kamarády i nepřátele. Na své lásky i na dívky se kterými kdysi chodil a pocítil strašnou nostalgickou bolest, protože si vzpomněl i na to, co v životě nestihl a bylo mu z toho smutno. To vše a ještě mnohem více proletělo jeho hlavou za pár sekund.

Letadlo se přiblížilo k hladině moře, narazilo do vody a rozlétlo se na několik kousků, díky silnému výbuchu.

Zdálo by se, že byl KONEC, ale....

Když se Paul probudil zjistil, že se nachází v prostoru, který neviděl, byla tam všude velká tma, neviděl vůbec nic. Všude tma. Cítil však zem - tvrdou, silnou, chladnou, vlhkou zem, která byla jakoby z kamene. Rukama jí nahmatal. Pokoušel se dotknout svého těla, ale jak se zdálo, žádné neměl. Ani chvilku nezapochyboval o tom, co se děje - "Byl po smrti."

Jeho tělem, prošel chlad, jenomže on vlastně žádné tělo rukama nenalezl, takže vlastně jím chlad projít nemohl, když si to uvědomil, udělalo se mu velmi špatně a zůstal stát ztuhlý na místě. Po chvilce zkusil najít nějakou zeď, nějaký objekt okolo sebe, ale nic nenašel, tak se rozhodl jít a hledal nějaký předmět, něco fyzického. Musel jít, protože cítil, jak hýbe nohama, ale nebránil mu žádný odpor vzduchu. Cítil i ruce a tělo, ale nemohl se ho dotknout, ovšem šel a šel stále rovně.

Podlaha po které se pohyboval neměnila tvar, teplotu, ani tvrdost, byla stále stejná. Zdálo se mu, že je jednotvárná a také byla. Šel pořád dále - stejně, rovně, dále. Síly mu neubývaly, hlad ani žízeň necítil, necítil ani opotřebení nohou. Neboleli ho ani záda (které sice nahmatat nemohl), ale věřil, že je má, alespoň v psychické formě.

Udělal mnoho kroků, možná ušel i více jak kilometr, ale nenarazil na žádný objekt, na žádnou zeď ani překážku. Podlaha byla pořád stejná, chladná - NEMĚNNÁ. Necítil teplo, ani zimu. Měl jen veliký strach z té nicoty a prázdnoty, která byla horší než před vznikem vesmíru. Šel stále dále. Pořád nic... Chtěl si sednout nebo lehnout, ale nešlo to. Nevyrovnal se tomu žádný hrozný sen, ani jakýkoliv horor v biografu či strašidelný příběh v knize. Ten pocit byl nepopsatelný. Ani tak složitý jazyk jako čeština pro takovýto pocit nemá slovo, označení.

Mohl pouze stát či jít a nebo pohybovat rukama a nohama, které se však nikdy nedotkli, jakoby je neměl.

Čas byl stálý, zdálo by se, že neubíhal.

Tento čas měl název, svůj vlastní název - VĚČNOST. Ta velká, hrozná a strašidelná věčnost, kterou strávil, tráví a stráví Paul Hilbertines v nekonečně neměnném prostoru, hrůzostrašném prostoru, který se jen stěží dá popsat, v prostoru bez hranic.