NOVINKA: Citáty pro každý den do Vašeho Facebooku, Twitteru a Google Plus! Lajkujte!!
Stříbrné přívěsky
Pitevna.cz  »  Povídky  »  Upír
Eshop se stříbrnými přívěsky!
Ručně vyřezávané betlémy
Dřevěné zbraně
2D tašky Nell
Antikvariát - knihy pro všechny!
Cactus



Povídka:

Upír

Bylo už pozdě večer, když mě něco vzbudilo ze snu, který se mi právě zdál. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem strašné nutkání jít ven……Venku byla zima, což jsem poznala když jsem došla k pootevřenému oknu na druhé straně pokoje. „Tam bude zima, tam nejdu radši zkusím zase usnout. Snad se mi to povede.“ Pomyslela jsem si ,zavřela okno a šla si opět lehnout s tím že se pokusím usnout. Na chvilku se mi to povedlo a tak jsem se opět vzbudila až ve tři hodiny ráno.

Ten nutkavý pocit že musím jít ven ještě zesílil a tak jsem začala přemýšlet o tom, jestli teda nemám jít na chvilku ven. Po nějaké době přemlouvání rozespalého těla k činnosti a hledání dostatečně teplého oblečení, které by zabránilo zimě, která byla venku, proniknout mi ke kůži, jsem vylezla z domu a vydala se po slabě osvětlené cestě, která vedla doprostřed městečka kde bydlím.

Chůze mě začala trochu uklidňovat a ani mi moc nevadil chlad. Cítila jsem takové, jako kdyby napětí, jako bych se na něco strašně těšila, ale nevěděla jsem na co a proč takhle pozdě a nečekaně. A ani mi to nepřipadalo zvláštní, že ani nevím, kam vlastně jdu, ale přitom jsem šla jistým krokem stále dál a dál.

Měla jsem pocit že se někam musím nutně dostat a to co nejrychleji a tak jsem zrychlila tempo a s nečekanou jistotou jsem zabočila do malé uličky nalevo.

Šla jsem stále rychleji až jsem skoro běžela, ale něco mi říkalo, že už jsem blízko, že už tam za chvilku budu a konečně se dozvím co mě to vlastně takhle pozdě v noci vytáhlo ven do prázdného, tmavého města.

Tímto skoro během jsem pokračovala ještě nějakou dobu dál a pak jsem opět zabočila, ale tentokrát na cestu vedoucí k lesu. Ano k tomu lesu o kterém ve městečku kolovalo tolik zvláštních, ale spíš strašidelných příběhů. Jako třeba o příšerách ukrývajících se ve stínech holých kmenů,o mizejících kupcích procházejících skrz něj za soumraku, nebo mnoho dalších děsivých příběhu.

A proto se nikdo k lesu nechtěl moc přibližovat ani když byl den a já tam teď jdu uprostřed noci! Ani jsem se nenadála a byla jsem skoro u něj. Z lesa se ozývalo vrzání starých stromů a šelestění spadlých listů, které se převalovaly pod stromy.

Ale ani to mě neděsilo. Já jsem čekala na něj. Ano už jsem věděla s jistotou, že je to on, ten který mě navštěvoval ve snech a vzbuzoval ve mně touhu někdy ho spatřit opravdu,ne jenom ve snu. A teď se konečně dočkám, konečně snad spatřím jeho tvář, která se ve snech vždy skrývala ve stínech jeho černé kápě.

Vždy měl ve snech takový mámivý a krásný hlas, už jsem se nemohla dočkat až ho uslyším.

Zpomalila jsem a už pomalinku, prudce dýchajíc jsem se blížila k temnému lesu. Už jsem od něj byla jen kousek a tak jsem se zastavila a začala se nervózně rozhlížet na všechny strany. Až teď mi vlastně došlo, kam jsem se dostala a začala jsem být nervózní jak z přítomnosti lesa, tak z JEHO nepřítomnosti.

Vystrašeně se mi začalo honit hlavou: „Co když nepřijde? Co když se mi to jen zdálo? Co když mě tady najde nějaká příšera z lesa a roztrhá moje tělo na kousky?

Panebože já mám strach, kdyby tu alespoň byl ON, to bych alespoň věděla proč jsem přišla.“

V tu dobu kdy jsem se vyděšeně rozhlížela kolem sebe, už za stromem v jeho stínu stál schovaný ON. Zálibně si mě prohlížel a viděl můj strach, mojí nedočkavost, mojí touhu…..Už to dále nevydržel jen se dívat a tak neslyšným krokem vyšel ze svého úkrytu směrem ke mně.

Ucítila jsem něčí horký dech na krku a věděla jsem že je to ON. Ano, přesně tak, konečně za mnou přišel! Plna nedočkavosti, jestli je to opravdu on, jsem se otočila a pohlédla na tmavou postavu stojící za mnou. Byl asi o hlavu větší než já a jeho postava svědčila o velké síle. Ale jeho tvář stále kryla kápě.

Pomalinku jsem se k němu přiblížila a vztáhla jsem ruku směrem k jeho kápi s tím že mu ji sundám. Ale on mojí ruku jemně chytil a políbil, pak ji pustil a sám si kápi sundal.

Měl velmi světlou pleť jejíž světlost ještě zdůrazňovalo bledé světlo dnešního úplňku.

„Tak jsme se konečně potkali má milá.“ Řekl a já jsem měla pocit že se úplně ztrácím v tónu jeho hlasu. Jak byl krásný. Jeho temně černé vlasy mu spadaly na ramena, kde mizely pod pláštěm, temné oči se na mě se zájmem a snad i láskou koukaly a jemné rty úplně vybízely k polibku, po kterém jsem tak moc toužila. „A…..ano“ vykoktala jsem po chvíli když jsem zjistila že mezi námi vzniklo hrobové ticho, když jsem si ho prohlížela. Můj hlas mě úplně opustil, ale stejně i kdybych byla schopná něco říct, nevěděla bych co.

Pomalu se ke mně začal přibližovat a jelikož vzdálenost byla mezi námi už tak celkem malá, byl u mě během okamžiku. Něžně mě objal a schoval ve svém náručí, které kupodivu nehřálo, ale spíše studilo. Ale v tu chvíli mi to vůbec nevadilo, protože jsem si užívala jeho přítomnosti, jeho blízkosti, jeho objetí,….

Potom mi začal rty projíždět vlasy a zlehka je líbat. Byla jsem úplně jako v transu. Pak se posunul níž a něžně mě políbil. Jé, jak ten krásně líbal! Ten polibek byl naprosto dokonalý, nejlepší jaký jsem kdy v životě poznala a taky jaký už nikdy nepoznám. Malými, letmými polibky se plynule přesunul na hrdlo a začal mi líbat krk. Ani jsem nepostřehla jak se to stalo, ale najednou mě na krku jako kdyby štíplo, ale hned to zakryla neuvěřitelná slast, jako kdyby pocit úlevy, nebo také zdání odcházejících obav. A asi to tak i bylo, protože když mi prokousl tepnu a moje horká, sladká krev mu začala proudit do úst a mě stékat dolů po krku až k okraji pláště, odcházel spolu s ní i můj krátký pobyt na tomto světě……

Umírala jsem a ani jsem si to neuvědomila, jen jsem cítila jak slábnu a pomalu jsem se naplno odevzdávala jeho moci, jeho silným pažím a hladovým rtům.

Cítila jsem jak se mi podlamují kolena a on to asi poznal také, protože mě jemně uložil do mechu, který byl všude okolo. Do toho měkoučkého mechu, který se má stát mým smrtelným ložem. Cítila jsem jak se proud mé krve k jeho rtům zpomaluje a slábne……..a s ním jsem slábla i já. Pomalu, ale jistě jsem cítila jak mě opouštějí i poslední síly a i poslední zbytky života. A on ještě stále sál, dokud se pramínek krve úplně nezastavil. Pak mi dal ještě jeden sladký polibek na rozloučenou, než opustím tento děsivý svět.

A pak mě ještě dlouhou dobu držel v náručí i potom co jsem již zemřela a moje tělo mu pomalu vychládalo v náručí. Zhrouceně tam seděl, uprostřed měchového polštáře a tiše vzlykal nad mým bledým, studeným tělem, které již bylo jen prázdnou schránkou bez duše….

„Co jsem to jenom udělal? Jak jsem mohl? Byla tak nevinná, ani nepoznala život a já jí ho vzal. Jak jsem to mohl udělat? Snad zemřela v klidu….a možná i snad šťastná……“ řekl a podíval se na můj bledý obličej, na kterém byl lehký,spokojený úsměv plný pocitu splněného přání. Něžně mě pohladil po tváři a jedna jeho slza mi spadla na obličej a pomalinku začala stékat dolů.

On ji však hned co nejjemněji setřel z mé tváře, aby ji tak zachoval jasnou,krásnou,s úsměvem na rtech, dvěma malými dírkami na krku, rudou stopou od krve na krku a…..takovou jaká jsem byla v posledním okamžiku svého krátkého života.

Autor: Kiraya


Stříbro


Chcete přísun vtipů do Facebooku? Klikněte na tlačítko "To se mi líbí"!

               Lišta.cz: Registrací pres teno reklamní banner získáte 7.500 kreditu.