Ve válce

Tenhle příběh vznikl díky mému češtináři panu učiteli Davidovi, který nám zadal slohovou práci.

Tu noc jsem nemohl dospat. Vzbudil jsem se před rozbřeskem v očekávaní něčeho, co mne velmi znervózňovalo. Nedokázal jsem si ten pocit vysvětlit, ale určitě napětí panovalo i mezi ostatními. Jen kapitán byl naprosto klidný. A pak přišla ta chvíle, kdy to všechno začalo.

Z ničeho nic se ozval strašný hukot a nad naší základnou přeletěly dvě stíhačky. Za pár okamžiků se ozvaly čtyři výbuchy. Popadnul jsem svůj samopal a vyběhnul jsem ven ze svého stanu. To co jsem uviděl, mi doslova vzalo dech. Místo, kde kdysi stál náklaďák s municí a obytný stan bylo v plamenech. Otočil jsem se směrem, kterým letěly stíhačky, viděl jsem že se vrací. Zakřičel jsem, "vracejí se, pozor," a potom byl klid... naprosté ticho a tma. Zdálo se mi, že jsem lehký jako pírko, vznášel jsem se. Náhle jsem uviděl světlo, které sílilo a když bylo nesnesitelné, ucítil jsem šílenou bolest. Vystřelovala z nohou do celého těla. A zase nic... zase jsem se vznášel, jenže tentokrát už nebyla tma, viděl jsem pod sebou svoje tělo. Leželo bezvládně na zemi v kaluži krve. Nevěděl jsem, kde se ta krev vzala. Ale potom přiběhl polní lékař, zkontroloval mi puls a dal mi dávku morfia. Bylo to jako bych byl balónek a někdo mě propíchnul. Začal jsem těžknout a klesat. A zase ta bolest, bylo to k zbláznění. Začal jsem křičet: "Né, pomoc, bože, nechci umřít!" Otevřel jsem oči, bylo pořád to nesnesitelné ticho, kolem proběhnul hořící muž a nade mnou se skláněl lékař, něco říkal, ale neslyšel jsem ho. Pokoušel jsem se postavit, ale s hrůzou jsem zjistil, že místo pravé nohy mám jen krvavý pahýl, ze kterého stříkala spousta krve. Začalo mi být teplo a mdlo. Omdlel jsem.

Potom si nic nepamatuji, až do té doby, než jsem se probral v nemocnici. Posadil jsem se na posteli, moje noha byla amputovaná těsně nad kolenem a byla zabalená do spousty obvazů. Bylo mi do pláče. Ze vzteku jsem převrhnul noční stolek. Na vedlejší posteli se někdo pohnul a otočil se. Byl to náš kapitán. Něco na mě mluvil, ale já jsem pořád nic neslyšel. Řekl jsem: "Pane kapitáne, neslyším vás, sem hluchej jako poleno."

On se usmál, vzal do ruky blok a tužku a napsal:

"Doktor říkal, že možná budeš slyšet jen na jedno ucho, ale není to jisté."

Odvětil jsem mu: "Hlavně že žiju pane kapitáne." Asi jsem mluvil dost nahlas protože ostatní ranění se začali zvedat a dívali se ne mě.

Jsem v nemocnici již pátý den. Slyším na levé ucho, ale po tváři mám obrovské jizvy, ale děkuju bohu, že jsem zůstal živ. Dnes ráno přišel doktor a řekl mi že pojedu domů.

Už je tady nemocniční autobus. Jedu domů, jedu domů - sbohem válko, na neshledanou. Jedu domů.

*Tenhle ohořelý a z větší části nečitelný deník, je jediná památka na neznámého vojáka, který zahynul při převozu na letiště, bohužel cesta vedla přes nepřátelské území. Pokoušel jsem se zjistit jeho totožnost, abych mohl tento deník předat jeho rodině. Ale jeho identifikační známky zmizely a nikdo je už nenašel.

plk. K.C. Thompson

Příběh možná je a možná není vymyšlený, bylo mnoho válek ve kterých zahynula spousta vojáků. Většinou to byli mladí kluci kteří nasadili svůj život pro svou vlast.

A ještě jeden citát na závěr:
Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónu je statistika.
J.V. Stalin