NOVINKA: Citáty pro každý den do Vašeho Facebooku, Twitteru a Google Plus! Lajkujte!!
Stříbrné přívěsky
Pitevna.cz  »  Povídky  »  Vosař
Eshop se stříbrnými přívěsky!
Ručně vyřezávané betlémy
Dřevěné zbraně
2D tašky Nell
Antikvariát - knihy pro všechny!
Cactus



Povídka:

Vosař


Sobotní rána, jsou tou nejkrásnější věcí na světě. Skutečnost že máte před sebou celý den volna a pohody, kdy můžete chrnět jak se vám dlouho chce a kdy vám váš zaměstnavatel může políbit prdel, poněvadž pro vás momentálně neexistuje, budí v člověku učiněný pocit ráje. Aby taky ne! Celí týden dřete jak mezci (teda, jak kdo) tak si zasloužíte aspoň ty dva dny, jak se lidově říká víkendového volna.

Je sice pravdou že minimálně padesát procent lidí dře o víkendu víc než kdy jindy, ale to je dáno potřebou zvelebování a neustáleno modernizování naších chat, zahrádek, auťáku, či hezkých sousedek, pokut máme manželku zrovna v lázních. No a o jednom takovém víkendu bude i tento příběh.

Jednou kdysi dávno, kdy stál rohlík ještě čtyřicet halířů a kdy nejmodernějším autem na naších silnicích byl Vartburk kombi s bratrské NDR, žil byl v jednom Brněnském domě, kterému se ve zkratce říkalo panelák, jeden dobrý člověk. Tento občan pracoval v jednom místním národním podniku a svědomitě a pilně budoval, jak se tehdy říkalo, rozvinutý socialismus. I když pravdou je že ho spíš likvidoval. Ve své podstatě, ale mohl jít všem příkladem. Jeho systém znárodňování si prakticky se systémem padesátých let nijak nezadal. Šlohl co se dalo.

No a tento nenápadný človíček, kterému v kolektivu neřekli nijak jinak než "Bitlsák", to pro jeho vášeň k této kapele, byl taky vášnivý zahrádkář. Né, že by zrovna miloval motyku, či podobné prostředky na zvelebování hlíny, to ne, ale zbožňoval chvíle kdy si mohl sednout pod košatou třešeň a s lahváčem v ruce meditovat s nádherným tichem, ovoňaným kouřem s hořící startky. Kdyby bylo po něm, nechal by zahradu zarůst chmelem a z boudy na nářadí by udělal hospodu. Ještě štěstí že měl hodnou, ale přísnou maminku. Ta mu občas domluvila a tak nezbilo mladému Bítlsákovi nic jiného, než se po vzoru ruských kolchozníku chopit vercajku a sem tam zasadit či okopat ňákou tu kedlubnu, ředkvičku či řádek cibule. Vůbec ho to nebavilo, ale představa že to pak všechno sežere, mu dávala nějakou tu neviditelnou sílu to vydržet.

No a právě jednoho takového krásného sobotního rána, kdy město poněkud utichlo z toho týdenního pracovního shonu, zadrnčel u bitlsákovi postele ten nepříjemný posel rána. Budíček si vesele zvonil a s postele se pomalu vysunula pomačkaná ruka, stereotypním pohybem budíček umlkla a zase se pomalu zasunula spět do vyhřátého pelíšku. Zdálo by se všechno v pořádku nebýt přísné maminky, která tento sobotní rituál, velice hlučně vyrušila. "Stávej ty kůže lína máš na zahradě prácu." Mnozí se jistě divý, proč mu do všeho kecá jeho drahá máti? Odpověď je stručná. Mladý pán se totiž nemíní oženit a tak zůstal se svoji matkou v bytě sám. Tatík už umřel a jeho starší sourozenci se z rodného hnízda rozlítli na všechny možné strany. Takže si s maminkou pěkně hospodařili. Jedinou vadou na kráse bylo to, že mamuša byla porát ještě čupr baba a Bítlsák musel chtě nechtě poslouchat. Inu takový je život.

Toho rána mu maminka zabalila podezřele velkou svačinu. Namazala mu čtyři pořádné krajíce chleba se sádlem, posypala nakrájenou cibulou, osolila a jelikož venku vrcholilo léto, šoupla k ní ještě tři studené lahváče s ledničky. To aby synáček náhodou neumřel žízní. -Byla to opravdu hodná maminka.- Pak se přesvědčila jestli už synáček vylezl s pelechu a začala rozdávat úkoly.

Rozkaz byl jasný! Jet na zahradu a jelikož dozrávají třešně, opravit děravý plot, aby místní raubíři nemohli tyto červené plody léta oškubat.

Marně ji synek vysvětloval, že když budou kluci chtít, tak tam stejně vlezou a žádný plot byť, by byl sebelepší je stejně nezastaví. Avšak vědom si zkušeností s mnoha podobných debat, věděl, že generační problém v tomto případě stejně nezlomí a že mu nakonec nezbude nic jiného, než udělat to co si staromódní máti přeje. Sebral tedy svačinu, zacinkal lahváčama a s chutí lenochoda opustil svoje domovské hnízdečko. Poté prošel krátkou ulicí k zastávce, v trafice koupil noviny a pak šalinou číslo 12. dojel až na konečnou. Odcuť potom po krátké vyšlapané cestičce, konečně došel k malé rodinné zahrádce. Zahrádku tvořilo pár stromů, ňáký ten záhonek a starší bouda na nářadí, která silně připomínala pařezovou chaloupku Křemílka a Vochomůrky.

Když už byl jenom krůček od rezavé branky, na které vysel masivní zámek z dob protektorátu, udivil ho podivný a tajemný zvuk. Tlumené hučení které se linulo krajem, znělo asi jako když dvacet neukojených ženštin zapne svoje vibrátory. Chvilku se zarazil, ale když kolem nic nevyděl, v klidu odemkl branku, zámek pověsil na háček a pomalu se šoural k boudě. Podivné a až zneklidňující bylo že neutichající tajemný zvuk se neúměrně zvyšoval, čím blíže se přibližoval ke své boudičce. Zastavil se a potichu naslouchal. Hučení však neustávalo. Stál jak pařez pár kroků od chaty a s nastraženým uchem kroutil hlavou jednou do prava a pak zase do leva. Kdyby šel náhodou někdo kolem, myslel by si, že je to postava s pohádky o šípkové Růžence, jenom s tím rozdílem, že jedna půlka těla usnula a druhá se s toho zbláznila.

Když tam takhle stál asi pět minut, napadlo ho jediné logické vysvětlení. Jelikož totiž stojí zahrada u sloupu vysokého napětí, oddůvodnil tajemné zvuky, jako hučení drátu přeplněné elektrikou.

Když si to takhle pěkně vyřešil, nadal si do starých blbců, sedl si na lavičku a otevřel první lahváč. S chutí ho vyglgal, vykouřil cigaretku a poté co praštil pěstí do boudy, se slovy "tak dem něco dělat", odemčel sklad nářadí a vešel dovnitř.

To co tam uviděl, mu totálně vyrazilo dech. Byl vyvalený jak jeptiška která našla fotku nahatého Belmonda. Uprostřed boudy, na rohu pracovního stolu, vyselo totiž parádní vosí hnízdo. Bylo veliké asi jako pořádné kravské vemeno. Bitlsák na to vyjeveně koukal a šest žíhadel které okamžitě obdržel, byly varovnou výstrahou, že v této boudě už pro něho jaksi místo není.

Rychlostí blesku stama vystartoval, zabouchl za sebou dveře a několika silně sprostými slovy poslal tento bodavý hmyz do jistých těsných míst. Bylo mu hnedle jasné, že rána pěstí do stěny boudy, nebyla tou správnou volbou.Také velice rychle pochopil že tajemný zvuk nebyl v žádném případě od elektrického vedení. Se šklebem ve tváři, si hladil pobodané části těla a rychle hledal tašku se zbylýma lahváčama, to aby dodal otrávenému organismu tolik potřebné protilátky. Nemohl si totiž v tom šoku v zpomenout kam si ju odložil. Když lihovinu konečně našel, položenou za lavičkou, rychle otevřel ještě trochu studené pivko a jedním lokem ho do sebe křoupnul. Tak rychle snad pivo eště nevypil. Vztekle si oddychoval a aby mu nezteplalo i to poslední pivo, v klidu ho otevřel a už pomalu a v pohodě vychutnával ty blahodárné léčivé účinky starobrněnské desítky.

Vosi si spokojeně bzučeli dál a někde hlouby jejího hnízda, dostávali stateční vosáci metály za odehnáni nepřítele.

A oteklí Bítsák?

Když dopil poslední hlt, naházel prázdné lahváče do tašky, rozbalil svačinu, zakousl se do krajíce a z plnou hubou pronesl legendární větu. "Já se vrátím, vosáci posraní a nebudu sám, semnou příde pomsta a ta bude pro vás smrtelná. To vám slibuju". Pak plivnul na boudu mokrou slinu, zamčel branku masivním zámkem a houpavým pohybem, mašíroval po vyšlapané cestičce směrem k zastávce autobusu.

Po návratu domů dostal hned mezi dveřma od maminky vynadáno, jak to, že je tak brzo doma a že určitě neudělal to co udělat měl. A že takhle rychle by to neměl snad ani superman. Když ji ale vysvětlil jaká ho potkala zákeřná a podlá situace, dočkal se uznání a dokonce aji malé lítosti. Hnedle nato ale okamžitě reagovala přísným nařízením, ať co nejdříve kouká ty potvorské vosi zlikvidovat, neboť chce zavařovat třešně a nemíní se o ně s těma mrchama dělit.

Pak uvařila dobrý oběd a poté co ho spolu s chutí snědli, zavřel se bítlsák do svého pokoje, pustil si desku svojich oblíbených brouků a začal dumat jak tomu podlému hmyzu vypálit rybník.

Nápadů bylo moře a moře. Jeden s těch lepších byl, že boudu zapálí a vosi v ní upeče, nebo že koupí dýmovnicu na krtky a vosičky jednoduše vykouří. Ovšem ve finále zjistil že sou to všechno samé blbosti. Až ho nakonec v pozdních odpoledních hodinách konečně políbila múza. Řešení které vymyslel bylo více než geniální.

Zvedl se s postele a své drahé matce stroze oznámil. "Zítra můžeš na třešně matko, vše je vyřešeno"! Po těchto slovech se sebral a na půl hodiny zmizel ve slepení paneláku. Když se vrátil, měl na zádech přehozený pytel, v něm spoustu různých hader a krámů a v ruce starý, ale dobrý smaltový kýbl. Toto vše složil u sebe v pokoji, oblékl se a se slovy, že si ještě musí něco vyřídit, zmizel ve dveřích. Kde byl to nevím, ale asi za hodinu se vrátil a v igelitové tašce donesl nějakou krabicu s neznámým obsahem. Tu strčil do kýbla a se slovy "du na pivo" opustil byt.

Maminka jenom zmateně koukala a nezmohla se ani na slovo. Věděla ovšem, že když se její synáček do něčeho takového šíleného pustí, vždycky to dopadne více než dobře.

Když se pak kolem jedenácté večer vrátil, zkontroloval ještě jednou obsah pytle, natáhl budíka na devátou a zalehl ke spravedlivému spánku.

Tenkrát byla jasná a čistá noc. Měsíček vesele svítil, hvězdičky zářili na nebi a vosi prožívali poslední hodiny svého života. To co je čekalo, by si ani v tom nejstrašnějším snu neuměli představit. Čas pomsty se neúprosně blížil.

Toho rána zazvonil budík o něco dřív. Bylo zajímavé, že ačkoli byl bítsák starý ochrápanec a s postele ho většinou tahala maminka, dneska vstal hned aniž by stačil dozvonit budík. Rychle na sebe naházel hadry, na hlavu posadil slušivou kšiltovku, obulse, přes rameno hodil pytel s krámama, čapl kýbl a z pozdravem, "nazdar" vypadl z baráku. A ještě než za ním zapadl zámek stačil na maminčinu adresu poznamenat, že si za dvě hodiny může dojet natrhat třešně.

Cesta na zahrádku proběhla v celku v klidu, lidi po něm sice podezřele koukali, ale není se čemu divit. Borec s kšiltovkou, Pytlem přes rameno a starým kýblem v ruce, vskutku moc důvěry nebudí. Vypadal jak santusák který právě vybral kontejner někde v chudinské čtvrti. Bítlsák si z toho, ale nic nedělal. Měl jasný cíl a pomsta kterou připravil mu úplně zatemnila mozek. Za necelou půl hodinu stál jak Hannibal před branami, u své zavosněné zahrady. Čas kruté odvety udeřil.

Stereotypním pohybem odemčel branku, pověsil zámek na háček a pomalu došel k boudě. Starý známí zvuk prozrazoval, že vosi stále okupují zahradní boudičku a v nejbližší době ju pravděpodobně ani nemíní opustit. Zabouchal tedy na stěnu chatky a zlomyslným hlasem zavolal. "Tak sem tady vy potvory, teď se s toho poserete". Pak vzal pytel, vysypal jeho obsah na zem a začal se připravovat na velikou akci. Kdyby šel někdo kolem, asi by si myslel, že je na jiné planetě. A nebo by se domníval že na zemi přiletěli mimozemšťané. Bítlsák totiž začínal skutečně nabývat podobu nějakého prazvláštního ufona.

Začal na sebe totiž navlíkat obsah pytle, který konečně ukázal svoje tajemství. V konečné pozici opravdu vypadal jak ruský kosmonaut s počátku šedesátých let. Kolemjdoucí by viděli asi stošedesát centimetrů vysokého chlapa, obutého do starých rozervaných filčáků, které zdobili veliké vaťákové kalhoty, přes které vysel dlouhý, opět vaťákový kabát. Nad kabátem trčelo cosi jako hlava, opatřená exkluzivní helmou zvanou též lidově kokos a obalena kolem krku šedou vojenskou šálou. Na helmě ještě jako přídavek vysel poškrabaný plexisklový štít, používaný v brusném průmyslu. Na rukách měl kožené svářečské rukavice, opatřené dlouhými zapínacími manžetami. A aby byl opravdu dokonalí měl kolem pasu utáhlí silný řemen který se používal ke stahování kufrů. Kdyby se měl najít výraz pro jeho podobu, asi by slovník českého jazyka nestačil. Vypadal prostě jako idiot.

Když byl s oblíkáním konečně hotov, začala druhá fáze příprav. V konvi na zalívání rozmíchal tajemný obsah krabice, což nebylo nic jiného než postřik zvaný -Karate-, připravil si pumpičku (takovou tu ruskou, co má otvor zespoda a né z boku jako klasické pumpy) a pak si nachystal ten starý kýbl, který navíc ještě opatřil velkou oplískanou pokličkou.

Přípravy na invazi byli tímto ukončeny. Na hřebík u boudy pak ještě pověsil kousek špagátu a vše mohlo začít. Pomalu otevřel dveře od boudy a opatrně nakoukl dovnitř. Vos tam bylo požehnaně. Poletovali všude kolem a vydávali nepříjemný bzučivý zvuk. Bítlsák se jenom ušklíbl, položil pomalu na zem konev, natáhl vražedný obsah do pumpičky a likvidace vos mohla začít. Stříkal všude možně dokola jak šílenec, ale hlavně se soustředil na velké vetřelecké hnízdo. Vosi začali lítat jak zběsilé a vesměs se shlukovali do svého visícího domova. Všude to smrdělo postřikem a potupnou smrtí. Když se už zdálo že mají dost, přistrčil Bítsák pod hnízdo ten starý kýbl a pumpičkou ho srazil dolu. Žuchlo sebou do kýblu jak kus hovna. Rychle ho přikryl nachystanou pokličkou a šupem s chaty vypadl. Měl totiž strach aby ho nesejmula nějaká vosí kamikadze podlým a zákeřným útokem. Byl sice silně pancéřovaný, ale taková malá mrška si skulinku vždycky najde. O tom nebylo pochyb.

Když pak konečně, za sebou zavřel dveře a omotal pokličku připraveným špagátem, mohl z uspokojením konstatovat že tuhle bitvu s přehledem vyhrál. Vosi museli povinně vyhlásit bezpodmínečnou kapitulaci. Bojovali statečně ale marně. Bítlsák tentokrát vyhrál.

Pak z kontroloval jestli je kýbl dobře zavázaný a začal se odstrojovat. Hadry naházel zpátky do pytla a občas mírně kopl do tiše hučícího kýble, aby dal poraženým vosám najevo, kdo je tady šéfem. Pak se posadil na lavičku a spokojeně si zapálil startku vítězství. V poklidu bafal a celí svět mu teď mohl políbit prdel.

Zdálo by se, že problém je tímto vyřešen. Zbývalo ovšem vyřešit ještě jeden, poslední a nejdůležitější úkol. A to nerudovskou otázku, kam sním? A světe div se, i tento problém měl Bítlsák perfektně promyšlený. Když potáhl poslední šluk, hodil pytel s věcma do odvosené boudy, zamčel ju a vydal se uskutečnit poslední fázi pomsty. Opět pečlivě z kontroloval těsnost bzučícího kýblu, starým zámkem zajistil branku a vydal se i s kýblem k zastávce šaliny. Tam chvilku počkal a za malou chvíli, už svištěl směrem k nádraží. Seděl v zadu u okna a z hučícím kýblem pod nohama, vypadal jak sebevražedný arabský terorista. Lidé po něm udiveně koukali a ani v nejmenším neměli tušení, jaký záludný a nebezpečný obsah tento starý kýbl skrývá. Představa že by se náhodou nechtě otevřel, byla více než strašná. To si snad ani představit nešlo. Kdyby se to ovšem nedej bože opravdu stalo, dozajista by ti, coby tento vosí masakr přežili, udělali s Bítlsáka krvavý steak.

Naštěstí se ale nic nestalo, a tak mohl mistr vosař i s hučícím kýblem na nádraží bezpečně přestoupit a v klidu a pohodě pokračovat dál. Se šaliny pak později přestoupil ještě na autobus a pak konečně stanul u cíle své cesty. Cíl této cesty nesl prostý, ale účelový název, Brněnská přehrada.

Dál, pak pěšky pokračoval kolem břehu a hledal v hodné místo kde by ukončil to víkendové vosí trápení. Dlouho nehledal. Hned za první zátokou našel ideální místo. Postavil se na kamenný výklenek, podíval se vztekle na kýbl, dvakrát se prudce rozmáchl a hodil ho i z jeho obsahem do mokrých vod přehrady. Modrá hladina se zavlnila, kolem to začalo divoce bublat a starý kýbl se začal pomalu nořit do temné chladné hlubiny. Ještě dlouhou chvíli potom, než dočista zmizel s očí, objevovaly se na hladině malé drobné bublinky, které jakoby vydechovali poslední zbytky života, toho proradného bodavého hmyzu.

Bítlsák stál jak socha na kraji výklenku a tiše pozoroval jak se poslední bublinky tiše rozprskávají do prázdna. Když zmizela poslední a hladina se zase uklidnila, sám pro sebe tiše poznamenal " jó když se potápěl Titanic, to musela být paráda, to bylo bublin"!

Pak udělal čelem vzad a stejnou cestou se spokojeně vrátil zpátky, na svou pohodovou a klidnou zahradu. Tam ještě vymetl z boudy mrtvé vosi, vylil zbytek jedu, opláchl pumpičku a mohl se konečně dát do opravy toho rozbitého plotu. Než však tak učinil, vyhrabal v boudě starou barvu, pohledal štětec a velkým písmem napsal na stěnu boudy varovný nápis. "vosám a jiné havěti vlet přísně zakázán"!!! Nápis ukončil třema vikřičníkama a celé to omaloval rámečkem.

Když dokončoval posledními uměleckými tahy, tuto přísnou výstrahu, objevila se u zahrady maminka s košíkem."tak co" zeptala se, "už sou vosi pryč".

Přiblblí úsměv místo odpovědi, bystrá máti velice rychle pochopila. Vešla tedy dovnitř, pochválila synáčka, dala mu studeného lahváča a s mávnutím ruky mu řekla ať se na opravu plotu dneska vyprdne. Šak není všem dnům konec.

Spolu pak nazbýrali plný košík sladkých třešní, dopili teplajícího lahváča, pozamykali a oba s úsměvem odešli domů na dobrý a zasloužený oběd.


Co říci na závěr.
Tento tvrdý víkend si bude Bítsák dlouho pamatovat.
A vosi?
Ty se raději jeho zahradě z daleka vyhýbají.
Pytel s protivosíma hadrama visí totiž pořád ve sklepě
Jeden nikdy neví!

Autor: Pavel "Kačer" Paulenka


Stříbro


Chcete přísun vtipů do Facebooku? Klikněte na tlačítko "To se mi líbí"!

               Lišta.cz: Registrací pres teno reklamní banner získáte 7.500 kreditu.