Záhadný deník Billa Casspreye

Ta zkratka se mi už začala zdát příliš dlouhá. Přepadl mě divný pocit. Bágl na zádech mě tížil a mé nohy mi dávaly najevo že už je čas na to, abych si odpočinul. Ještě to vzdát ale nemůžu. Ještě jsem neviděl jediný náznak civilizace a noc na spadnutí!

Divný představy mi prolétly hlavou a já nevědomky přidal do kroku. Malé větévky mi praskaly pod nohama a dávaly mi pocit samoty. Vzpomněl jsem si na tu cestu ze které jsem sešel. To byly čtyři hodiny odpoledne. Měl jsem pocit že do Brookswillu to do večera nestihnu a tak jsem si chtěl cestu zkrátit. Teď toho lituju ale vím, že se už vrátit nemůžu. Vždyť už jdu od rána! Musím jít dál.

Mapka kterou jsem držel v ruce mi napovídala že jdu správně. Na druhou stranu mi však ukazovala že z tohohle lesa jsem měl být už dávno pryč. A to bylo to, co mě v tuhle chvíli děsilo nejvíc. Ztratil jsem se? Já doufal že ne.

Pokračoval jsem dál. Nohy mi slábly. Je 19: 05 a já dostal strach. Slunce sláblo stejně tak jako teplo které mi pronikalo pomocí paprsků skrz kmeny stromů na mojí vyděšenou tvář. Kousek ode mě se ozval podivný zvuk. Zastavil jsem se. Cítil jsem tlukot svého srdce. Můj dech byl zrychlený ale dělal příliš velký hluk. Na chvíli jsem ho zadržel a čekal že se to ozve znovu. Nic. Sakra. Musím jít. Musím dál. Prosil jsem boha ať už ten les skončí, ať najdu cestu nebo něco, co by mě z týhle situace dostalo. Nejsem věřící ale prosil jsem tak hodně, jako bych jím byl.

Už nemůžu. Nestihnu to. Sedl jsem si na kládu která ležela opodál. Batoh jsem odložil a protáhl si záda. Slunce se pomalu ztrácelo mezi stromy. Začal jsem přemýšlet, co bude dál.

Pár minut jsem odpočíval. Pak jsem vstal a hodil si batoh na záda. Bylo to ještě horší. Vůbec jsem si neodpočinul. Nohy mi ztuhly ještě víc. Řek jsem si že půjdu tak dlouho, dokud to půjde. Až na cestu vůbec neuvidím, budu tu muset přespat. V tomhle pustém a tichém lese…při této myšlence jsem opět zrychlil svůj unavený krok.

Bylo 21: 35 a já už klopýtal. Neviděl jsem už na cestu, jen temné siluety stromů. Tajemné a děsivé. Ruce se mi rozklepaly. Začal jsem hledat místo, kde si rozbalím spacák. Zastavil jsem se. To ne. Tohle se nemělo stát. Bylo ticho. Měsíc se pokoušel posvítit mi na cestu ale mraky mu to nedovolily. Zadíval jsem se do hustého tmavého lesa. Otáčel jsem se kolem dokola a hledal poslední naději v podobě světla či zvuku. Nic. Jenom…opodál se mi po chvíli vybavila jakási podivná silueta něčeho…ve chvíli kdy jsem se zadíval no ono místo, silueta pomalu vymizela. Musel jsem se podívat kousek vedle. Až potom jsem jí vnímal. Co je to? Šlo znát že to narušuje jednotvárnost lesa. Trochu jsem zaváhal a pak jsem se tím směrem vydal. Stále jsem nemohl poznat co to je. Šel jsem pomalu. Mé nohy se opatrně snášely na vlhkou zem, plnou spadaného listí a malých větviček. Vnímal jsem každý svůj krok. Každý podivný pohyb. Každý podivný zvuk. Teď!!! Co to bylo?!! Co to sakra bylo?!!! Zvuk vyšel od místa, kde se začala rýsovat ona podivná silueta víc a víc. Nevím jak dlouho jsem tam stál a čekal, až ten zvuk znovu uslyším. Nic se nedělo. Tlukot srdce jsem cítil až ve spáncích. Můj dech byl velice rychlí a nepravidelný. Krok… zastavit se …krok… zastavit se. Pomalu… velice pomalu… Podivný obrys začínal dostávat svůj pravý tvar, svojí pravou podobu. Bylo to… byl to… domek… nebo snad nějaká chatrč. Čím více jsem se blížil, zachytával jsem vyděšenýma očima její pochmurný tvar.

Jak je to možný?!! Úplně jsem zapomněl na baterku, kterou mám v batohu. Nevěděl jsem, jak mě to nemohlo celou tu dobu napadnout. V tuhle chvíli se jí však bojím vyndat. Nevím proč. Je to takový pocit, jako když spíte a za vašimi zády se ozve nějaký zvuk. Bojíte se pak otočit. Ze strachu, že by tam něco bylo… Znovu jsem se zastavil. Položil jsem batoh na zem a otevřel ho. Stále jsem se nervózně koukal kolem sebe. Proč jsem jí dal tak hluboko? Šmátral jsem v batohu… konečně! Nahmatal jsem její tvar. Chytil jsem jí pevně do dlaně. Batoh byl zpět na mých zádech a já baterku s obavami rozsvítil. Proč to musí bejt všechno tak divný?… to světlo… ten odraz …ty stíny. Všechno dělá tak podivný dojem. Jsem člověk silné povahy, ale ještě nikdy v životě jsem neměl takový strach, jako právě v tuhle chvíli.

Pomalu jsem se blížil k dřevěnému stavení. Světlo baterky polétávalo po okolních stromech a po chatrči. Pořád jsem myslel na ten zvuk, co se předtím ozval. Musel vyjít z té chatrče. Třeba tam někdo je. Třeba mi může pomoct. V tuhle chvíli mi však připadla tak pustá a prázdná. Tam uvnitř přece nemůže nikdo žít! Tak co to teda bylo?

Byl jsem už blízko. Baterkou jsem prohlížel tvar domku a vnímal jeho pochmurnou starobylost. Dostal jsem se k oknu, které bylo špinavé a zevnitř zřejmě zaprášené. Stál jsem a poslouchal, jestli něco neuslyším. Pozvedl jsem baterku a namířil její světlo do okna. I přes špinavé sklo jsem matně rozpoznával místnost uvnitř. Stůl, skříň, židle. Namířil jsem světlo zpět před mé nohy, které se daly opět do pohybu. Hledal jsem dveře. Obešel jsem domek z jedné strany a tam jsem je našel. Napadlo mě, že bych mohl uvnitř přespat. Nebo alespoň přečkat do rána jestli neusnu. Ale co když tam někdo bude? Každopádně to na to nevypadalo.

Baterkou jsem si posvítil na kliku. Světlo, které jí osvěcovalo se poněkud třáslo. Stejně tak jako ruka, která se do něho ponořila a směřovalo směrem ke klice. Přestala se třást až teprve, co našla pevnou oporu v podobě oné staré železné kliky. Pohnul jsem s ní dolu. Sakra…! Šlo to lehce! Ani není zarezlá!

Otevřel jsem dveře. Čekal jsem nejhorší… ticho… Dveře byly dokořán otevřené a mě se vystavil pohled na temný vnitřek domku. Měl jsem pořád pocit, že mě někdo pozoruje. Takový hrozný pocit. Otočil jsem se směrem do lesa, pak rychle zpátky. Nejraději bych se díval současně na všechny strany ale nejde to.

Něco…jsem zahlédl. Teprve teď se mi vybavilo, že jsem v lese něco zahlédl…něco na zemi. Otočil jsem se zpět. Asi patnáct metrů ode mě. Tam byly na zemi jakési dvě hliněné hromady. Posvítil jsem tím směrem baterkou. Co to bylo? Nějaké…vypadalo to jako kdyby… ne. Nesmím takhle uvažovat. Tuhle noc bych asi nepřežil, kdybych myslel na takovýhle věci.

Otočil jsem se zpět směrem do místnosti. Udělal jsem první krok. Stará dřevěná prkna zavrzala pod mýma nohama. Následovaly další kroky, opatrný a těžký. Slyšel jsem svůj dech. Každý by ho slyšel. Klepal se. Jako moje nohy. Jako celé moje tělo.

Baterka vrhala podivné stíny na vnitřek místnosti. Musím to tu nejdřív prozkoumat a pak uvidím, jestli tu budu moct přespat.

Prohlédl jsem celou chatrč. Byla tu kuchyň, ložnice, malý pokoj a hlavní místnost. Pak tu byly ještě malé dveře. Když jsem je otevřel, zjistil jsem že vedou do sklepa…ale, já tam nešel. Měl jsem prostě strach. Stejně tam určitě nic není.

Pořád bylo ticho a za celou tu dobu se neozval jediný zvuk. Ale co ten předtím? Ten sklep… jeho dveře jsem nechal zavřené. Netušil jsem však, že mě škvírou v oněch dveřích vedoucích do sklepa někdo pozoroval.

Ten příšernej a děsivej klid. Jen můj dech… kroky… dech… tlukot srdce… kroky… uprostřed hlavní místnosti jsem se zastavil a světlem baterky jí celou důkladněji prozkoumal. Její světlo se zastavilo u převráceného stolu v rohu místnosti. Tam na zemi… ležela tam nějaká věc. Byla to kniha. Došel jsem tam a zvedl jí z podlahy. Vazba byla zaprášená a bez popisku. Otevřel jsem jí a hned na první stránce mě uvítal nápis: "Bill Cassprey - DENÍK"

Písmo bylo napsané perem a bylo poněkud rozmazané. Ihned jsem otočil na další stránku. Listy byly vlhké a zežloutlé. Oči se mi zaměřily na první řádky…

"Jmenuji se Bill Cassprey a můj přitel Ken Roasting. Je 25. července. Jsme u nás doma a plánujeme naší cestu. Máma a táta o tom ještě neví ale já myslím, že mi nebudou nic vymlouvat. Kenovo rodiče už o tom ví a on říkal, že ho pustí. Je mi devatenáct. Určitě to dovolí i mě."

25. července 1995 - večer

"Sláva, rodiče mi to dovolili a teď už nám nic nebrání abychom se vydali na cestu. Věci si zabalím zítra. Počítáme, že vyrazíme tak za dva dny. Pořádně to musíme ještě všechno naplánovat. Škoda že jsme nesehnali pořádnou mapu. Ten kus cáru ale co máme nám musí stačit…"

Na malou chvíli jsem odvrátil oči od knihy a rozhlédl se po místnosti. Bylo takové ticho, že jsem slyšel jak mi slabě hučí v uších. Ale bylo to tak asi dobře. Bál jsem se že něco uslyším. Zamířil jsem baterkou zpět na knihu a pokračoval v četbě.

" …, tím spíš to bude ještě více záhadné a tajemné. Ještě jsem ani nenapsal náš cíl cesty. Napíšu tedy, kam máme namířeno. Rodičům jsme řekli, že jdeme do Brookswillu na návštěvu za kamarádem, ale důvod naší cesty je jiný.

O zdejším lese koluje plno pověstí a o některých z nich se psalo v nejrůznější knihách. Nevím kolik si toho lidi navymýšleli ale jedné z nich jsem uvěřil. Tedy uvěřily. Psalo se o ní ve všech těch knihách a navíc, vyprávěl mi jí můj děda. Byla to pravdivá pověst. Povídal mi, že když se narodil můj otec, stala se ve vesnici taková věc. Na jejím kraji, u samého lesa žil jakýsi podivýn. Nikdo z vesnice ho neměl rád. Měl ženu a jednoroční dítě. Všichni tři byli ve vesnici středem pozornosti a drby a pomluvy se o nich šířili neuvěřitelnou rychlostí. Většina jich byla určitě vymyšlena. Každý z vesnice by byl určitě rád, kdyby tu nebyli. Pokaždé, když šly nakoupit nebo se jen tak projít, sledovaly je stovky očí, dožadujících se na jejich chování jediné záminky k novému drbu či pomluvě. Plno lidí jim dělalo naschvály, zvlášť malý kluci. Nadávali jim, smáli se a házely kameny do oken. Jednomu se to však vymstilo. Podivný muž jednoho z nich chytil a dal mu takový výprask, že na to do smrti nezapomene. Malý kluk se vrátil domu s brekotem a s četnými jelity a modřinami. A to byl právě ten pravý pokyn a záminka pro celou vesnici, aby se na podivnou rodinu všichni sesypali. Nikdo je tu nechtěl. A nikdo až do této chvíle neměl tu odvahu odsud je vyhnat. Jednou odpoledne přišla téměř celá vesnice. Než si stačila rodina sbalit všechny věci, vesničané je s bouřlivými slovy a s holemi v rukou vyhnali z domu. Ten pak zapálili a popel zahrabali, aby po nich nezbyl ani jediný uhlík, ani jediná vzpomínka. Rodina se ukryla v lese. Říkal mi ještě, že když odcházeli, pohrozili celé vesnici, že se ji pomstí a že jim, ani jejich dětem nedají pokoj. Od té doby byl ve vesnici klid. Žádná pomsta, žádná kletba. Akorát bylo divné, že po zakopání popela se druhý den všechen opět objevil zpět nad zeminou. Pokaždé když se ho pokusili zakopat, druhý den se tam objevil zas. A tak měli obyvatelé vesnice přeci jenom vzpomínku na to odpoledne, kdy skončil starý dům v plamenech a kdy se podivná rodina ztratila pomalu i s výhružkami v temném lese. Tady vyprávění mého dědy končí.

Teď víte, proč mě naše výprava tak zajímá. Nikdo do toho lesa nikdy nechodil. Asi měli všichni strach. Jenže je to už dávno, a mě s Kenem opravdu zajímá, co se s nimi stalo. Třeba najdeme místo, kde v lese žili. Ten muž se ženou museli být už po smrti a dítě nemohlo v těch podmínkách přežít. Nemáme se čeho bát.

26. července 1995

Je večer 22: 20. Nemůžu spát. Zítra vyrážíme na cestu. Máme sraz s Kenem v 8 hodin ráno. Musím na to pořád myslet. Bude to určitě zajímavá cesta."

Přestal jsem číst. Bylo docela chladno. Rozbalil jsem si spacák na zemi, sedl si na něj a znovu si posvítil baterkou na stránky deníku. Najednou jsem si na něco vzpomněl a hned mi přeběhl mráz po zádech. Ty dvě hromady venku… že by to byly doopravdy hroby? Už předtím mi to proběhlo hlavou ale nějak jsem tu myšlenku rychle přešel. Možná je to ten muž a ta žena, o které ten kluk píše v deníku. Kdo je ale zahrabal? Muselo to být jejich dítě. Dnes by mu bylo takových čtyřicet nebo padesát. Ale jak by tu po celou tu dobu přežili a kam se poděli ti dva kluci kteří tu údajně měli spát, stejně jako já. Byli přeci taky dva.

Nevěděl jsem, které té otázce bych dal raději správnou odpověď. Navíc, bylo jich až příliš mnoho.

Znenadání mě přepadla zvědavost nad touhle záhadou a tímhle podivným místem. Jak to všechno bylo a co se tady stalo? Chtěl jsem to vědět hned teď. Stránky deníku mi to možná prozradí. Hodil jsem si přes záda deku a pustil jsem se dál do čtení…

27. července 1995 8: 30 h

Kena něco zdrželo a tak jsme vyrazili o něco později. Ušli jsme už asi sedm kilometrů. Dostal jsem hlad a tak jsme se zastavili na malou chvíli u velikého stromu a zakousli se do svačiny, kterou nám matky zabalily s sebou. Za celou tu dobu jsme nepřišli na nic. Žádná známka po rodině, které zde měla tehdy údajně žít. Ani jediný náznak. V lese je ticho. Slyším jen ptáky. Dojíme svačinu a pak zase vyrazíme. Do večera na něco musíme přijít.

27. července 1995 13: 35 h

Kompas se asi musel zbláznit. Chtěli jsme jít na východ ale když jsem si zkontroloval směr cesty podle slunce a hodinových ručiček vypadá to, že jdeme na sever. Nevím čemu mám věřit. Bojím se, že by jsme se mohli ztratit. Raději půjdeme dál podle kompasu. Hodinky mi můžou jít špatně.

27. července 1995

Podle hodinek je 18: 00. Vypadá to že jdou správně, protože slunce už pomalu zapadá. Ještě chvíli počkáme a zjistíme, jestli jde kompas správně nebo ne.

18: 45 h

Slunce zapadá. Právě jsme zjistili, že kompas po celou tu dobu nešel správně. Klepe se mi ruka. Šli jsme celou tu dobu špatně! Je mi do breku a mam strach. Ken už vedle mě naříká. Lituje toho, že jsme se vůbec na tuhle cestu vydali. Dává to za vinu mě. Nesmíme ale ztratit hlavu. Musíme si postavit stan a přespat v něm do rána. Pak vyrazíme nazpátek. Musíme jít tou samou cestou. Už mě to nebaví. Stejně jsme nic nenašli.

28. července 1995

Jsou asi dvě hodiny ráno. Nemůžeme s Kenem usnout. Pořád se venku ozývají nějaké podivné zvuky. Mám děsnej strach a mám taky pocit, že se ten zvuk blíží směrem k našemu stanu! Co to jenom může bejt?! Co je to za zvuky!

5: 30 h

Už to přestalo. Jen co bude trochu světlo, hned vyrazíme. Celou noc jsme nespali. Bylo to hrozný. Už aby jsme byli doma. V jednu chvíli to bylo tak blízko našeho stanu. Chtěl jsem se podívat ale bál jsem se jen trochu pohnout! Ten zvuk… nemohlo to být žádný zvíře. Chci být doma. Moc chci být doma.

28. července 1995 9: 50 h

Už jdeme delší dobu a připadá nám, že nejdeme po správný cestě. Neviděl jsem ještě nic, co by mi alespoň trochu připomnělo, že už jsme tudy šli. Ten les je podivnej. Hned co dopíšu, budeme pokračovat. Ale kudy máme jít? Bojím se, že jdeme na špatnou stranu a že jdeme ještš hlouběji do lesa.

13: 20 h

Museli jsme se zastavit a pořádně se najíst. Jsme už hrozně nervózní, hlavně Ken. Téměř celou cestu mi vyčítá, že jsem ho s sebou bral a že neměl chodit, že měl zůstat doma. Pořád brečí. Říká že jsme zabloudili a že se už nevrátíme a já se ho pořád pokouším nějak uklidnit. Nejde to. Jde vždycky přede mnou asi deset kroků. Už se mnou ani nemluví.

18: 30 h

Stmívá se. Ken je na dně, ani nenadává. Vypadá to, že tu budeme muset zase přespat. Půjdeme ještě tak hodinku a pak musíme rozbalit stan a přečkat v něm další noc. Bojím se jí. Už nechci žádnou podobnou noc jako tu minulou.

19: 05 h

Něco jsme našli. Už je šero. Před námi asi dvacet metrů stojí nějaká bouda nebo domek. Půjdeme se podívat. Třeba je tam někdo, kdo by nám pomohl. Ale možná je to právě to, po čem tu od samého začátku pátráme. Srdce mi tluče jako o závod. Ta chatrč vypadá podivně. Moc podivně.

19: 20 h

Už jsme uvnitř. Nikdo tu není. Možná jsme i trochu rádi. Překvapilo mě ale, že chatrč není zarostlá, ani nějak zvlášť poničená. Naopak. Nechci říct, že je tu pořádek, ale zdá se, že je to tu udržovaný. Třeba tu doopravdy někdo žije ale zrovna tu není. Možná za chvíli přijde. Jedno je ale jistý. Musíme se pokusit tu přespat.

20: 10 h

Už je tma. Ustlali jsme si spacáky na podlaze. Myslím, že dnes večer určitě zase neusneme. Jsme však natolik unavený, že se o to musíme alespoň pokusit. Doufám že to všechno dobře dopadne. Doufám že už zítra z tohohle lesa vypadneme a že tohle je naše poslední noc.

Zdvihl jsem opět hlavu od stránek deníku. Je jisté, že jsem právě v té chatrči o které ten kluk píše. Ale kam se poděli? Co mi však nejvíc nahánělo hrůzu bylo to, že se ani na jedné řádce nezmínil o dvou hrobech ležících mezi stromy před chatou. Dostal jsem strach číst dál. Jak asi bude končit deník psaný chlapcem, po kterém tu není ani památky? Jen ty dva hroby. Čí jsou? Je jediný způsob jak to zjistím ale ten v tuhle chvíli nepřipadá v úvahu. Musím číst dál. Musím se dozvědět, co se tu stalo.

23: 50 h

Pořád jsme ještě neusnuli. Jediný šelest či zvuk nám hned roztluče srdce naplno. Ať už je ráno.

1: 30 h

Na chvíli jsme usnuli. Teda, byl to spíš takovej polospánek. Vytrhl nás z něho nějaký podivný zvuk. Připadá mi, jako bych slyšel kroky. Jako by se k nám někdo blížil. Jako tenkrát, ve stanu… Ken se ke mně tiskne a cítím, že se hrozně klepe. Přiznám se, že já taky. Asi bych měl zhasnout. Možná je to…

K mému překvapení zde deník končí. Asi se už nedovím, jak to dopadlo a co se tady tenkrát dělo. Moc mě to zajímalo.

Najednou, ani nevím jak mě to tak náhle napadlo, vstal jsem a s baterkou v ruce vyrazil ven. Cestou jsem popadl klacek opřený o stěnu. Byl jsem tak zvědavý, že jsem neměl žádný zábrany. Musím to zjistit, hned teď!

Vyšel jsem z chatrče. Venku bylo ticho. Ihned jsem zamířil k dvěma hromadám mezi stromy. Baterkou jsem si svítil na cestu. Když jsem byl u nich, začal jsem odhrabávat klackem hlínu. Od pusy mi šla pára. Dech se mi zrychlil.

Hlína pomalu odpadávala. Baterku jsem držel současně s klackem, takže svítila přímo na místo, kam se dřevo bořilo do černé hlíny. Netrvalo to dlouho, když jsem na něco narazil. Na něco měkkého… Nikdy v životě jsem neměl takový pocit jako dnes večer.

Udělal jsem ještě pár pohybů, když se mému zraku vystavila ve špinavé zemi jakási látka. Ještě párkrát jsem zaryl klackem do hlíny.

Nával horka mě znenadání celého pohltil když jsem zjistil, že ten kus látky co jsem vyprostil z hromady patřil k modrému turistickému batohu. Koukal na mě z té černé mazlavé hlíny a jenom mi dával najevo předtuchu o tom, že on není to jediný, co v sobě tento podivný hrob skrývá. Nohy mi zeslábly. Měl jsem pocit, jako by se do mě zarylo tisíce malých jehliček. Upustil jsem klacek na zem. Světlo z baterky se klepalo stejně s mojí rukou. Nervózně se mihotalo po okolí ale byly to jen stromy a stará dřevěná chata, co mě pozorovali jak moje nervozita stoupá.

Rozutekl jsem se zpět do budovy. Vběhl jsem dovnitř ale po prvních krocích jsem náhle ztratil půdu pod nohama. Stará, ztrouchnivělá podlaha se pod mýma nohama propadla a prozradila mi, proč po celou tu dobu moje kroky zněly tak dutě. Zastavila mě až pevnější a chladnější půda v prostoru, o kterém jsem dosud nevěděl a o jehož existenci mi mohla proběhnout hlavou jen chvilková myšlenka.

Musel jsem se vzpamatovat. Těch událostí bylo na mě v poslední době až moc.

Byla tma. Baterka ležela zhasnutá někde vedle mě a já jí po chvíli nahmatal. Pokusil jsem se jí rozsvítit a povedlo se. Místnost byla malá. Světlem baterky jsem našel malá dvířka která vedla ven a kterých jsem si zvenku nevšiml. Posouval jsem světlo dál ale po chvíli se muselo zastavit. Zastavit na dvou bednách v rohu místnosti. Rozešel jsem se pomalu k nim. Nebylo sebemenších pochyb o tom, že jsou to rakve. Když jsem k nim došel, má domněnka se stoprocentně potvrdila. Uprostřed nich stál kůl a na něm cedule s vyrytým nápisem:

R. I. P. MÍ DRAZÍ RODIČE
Mark a Julie Jonesovi

Po přečtení nápisu jsem zjistil, že je to ten muž a ta žena, o které psal ten chlapec v deníku. Byla to tedy pravda. Ta pověst byla opravdu pravdivá. Ale co to jejich dítě? Přežilo? Jako odpověď na mou otázku, ozval se za mými zády nějaký zvuk. Prudce jsem se otočil. Kužel světla se však zarazil o podivné těleso, které se náhle vynořilo ze tmy. Stačil jsem jen zaregistrovat, jak jakási mužská postava s pokrouceným a špinavým obličejem natahuje ruku. Během chvilky jsem si uvědomil, kdo to je. Ucítil jsem bolestivou ránu na hlavě a pak už nic. Baterka mi vypadla z ruky. Tvrdě jsem usnul a nevím co se dělo dál.

O deset let později.

Ten mladý hoch co šel lesem se chtěl dostat do Brookswillu ale zabloudil. Musel v něm přespat. Nic ho tu noc nevyrušilo. Druhý den narazil na podivnou chatrč, značně zarostlou. Dřevo bylo tak staré, že jediný nával silného větru by jí zcela rozboural. Když šel kolem ní, uviděl tři travou zarostlé hromady ležící mezi stromy. Nepoznal co to je. Bez váhání vešel dovnitř. V podlaze byla díra a uprostřed místnosti stará židle. Na židli seděla v pokroucené poloze lidská kostra a na sobě měla staré špinavé šaty.

Děravou střechou vnikl do temné místnosti kužel světla a celou jí prosvítil.

Sluneční paprsky - to bylo to, co v této místnosti nebylo už spoustu let. I celý les najednou nevypadal tak strašidelně a pochmurně jako před tím.

Chlapec se nezalekl. Po chvíli se otočil a odešel hledat cestu do vesnice. Nevšiml si ani knihy ležící na zemi. Stejně už byla v takovým stavu, že by si jí nikdo nemohl přečíst.

Hoch nešel příliš dlouho. Než se začalo stmívat, spatřil před sebou mezi kmeny stromů první domky vesnice Brookswill.

Od těch dob se už v lese nikdo neztratil. Po dlouhé době byl on první, kdo odsud hledal cestu ven a nakonec jí i našel.